Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám divnou hudbu.
Napsala jsem kdysi dávno něco málo pro toleranceplno.

pondělí 11. listopadu 2019

Bordel v hlavě (no.4)

9.9. 2019 (Jsou to maličkosti.)
Někdy je tak těžký popsat, co je vlastně špatně. V hlavě mám tolik věcí a nedokážu je dát do slov.

Občas mám pocit, že do toho znovu sklouzávám. Že už přece každou chvíli musím mít zase za zády Svatýho Jimmyho, zase se mi rozeběhnou myšlenky a já se nebudu moct soustředit. Zase nebudu spát, zase od sebe odstrčím lidi, který odstrčit nechci.

Zatím... Zatím jsou to maličkosti. Pravidelný noční můry. Roztěkanost. O jedno pivo víc, než jsem původně plánovala. O tři kávy víc, než bych měla pít. O dvě jídla denně míň, než jím ve svým normálním stavu.

Ale občas mám pocit, že tentokrát to bude jiný. Mám okolo sebe skvělý lidi. A tentokrát už dokážu poznat, že zacházím moc daleko. Občas spím klidně i bez toho, abych si k tomu musela dopomáhat. Nemusím zobat bílý štěstí. Snažím se jíst aspoň jedno plnohodnotný jídlo denně, dokonce občas i snídám.

Tentokrát to musí bejt jiný. Copak mi zbývá něco jinýho než tomu věřit?

10.10. 2019 (Mějte mě rádi.)
Jsou dny, kdy nevím, jestli jsem se vydala správným směrem. Tak trochu bloudím od jednoho člověka k druhýmu, ale žádného z nich se nechci dotknout. Mám ráda lidi (sakra, ani byste nevěřili jak moc mi záleží na těch, na kterých by po těch letech už záležet nemělo), ale zároveň nikoho z nich nedokážu vystát.

Nechte mě být. Mějte mě rádi. Nedotýkej se mě. Potřebuju obejmout.

Občas jsem příliš plná protikladů. Občas nedokážu říct, co jsem já a co je jen ten bordel v mý hlavě.

Jsou dny, kdy mi nezbývá než věřit, že jsem se rozhodla správně. Někdy prostě člověk musí věřit, protože jsou věci, co už se změnit nedají. A litovat jich by byla ztráta času.

Občas mě drží nad vodou jen vědomí, že jednou musí bejt líp. Protože člověk bez naděje je už v podstatě mrtvej.

28.10. 2019 (Moc mladý na to, abychom rozuměli lásce.)
Jsem mladá. Nerozumím lásce.
Láska je pro mě...
strach
bolest
štěstí
bezpečí
ticho
hluk
nervozita
klid
přátelství
nenávist
vztek
náklonnost
zranitelnost
prázdnota
víra
odevzdanost 
důvěra 
světlo 
poblouznění. 
Láska je pro mě všechno. Láska pro mě neznamená nic. 
Jsem mladá na to, abych mohla rozumět lásce. Všichni jsme. 

středa 4. září 2019

Bordel v hlavě (No.3)

28.6. 2019
Někdy bych se nejraději hned ráno jen schoulila pod deku a zapomněla na všechno okolo.
Jenomže teď jsem prý dospělá, takže místo toho si dám černý kafe, trochu zamaluju kruhy pod očima a v práci se mi povede zaměstnat hlavu dost na to, abych si na problémy vzpomněla až cestou domů.

Někdy si říkám, že Osud má vážně pitomej smysl pro humor. Co jiného by to mohlo být?

Někdy mám pocit, že lidí okolo je moc a děje se toho moc a život je na mě moc. Někdy mám pocit, že si mě lidi prohlíží, že dokáží poznat, co se mi honí v hlavě, že vidí, jak moc jsem rozbitá.
Ale teď jsem prý dospělá, takže si po práci udělám večeři, okolo půlnoci zapiju prášek vínem a zkouším spát aspoň čtyři hodiny za noc. A říkám si, že jestli mi to má odrovnat játra, ať je to prosím co nejdřív.

27.8. 2019
občas mám pocit, že za každej krok dopředu udělám dva zase zpátky.
celý léto se snažím slepit. občas se toho totiž sejde moc v jednu chvíli a pak stačí jen maličkost a člověk je zhruba tam, kde byl před rokem.
snažím se. copak to není dost?

nebudu lhát, hodně mi pomáhá mít všechno pevně daný.
vstát. snídaně. čtení/sudoku/uklízení/co-je-zrovna-potřeba. oběd. autobus. práce. autobus. večeře. jeden nebo dva díly seriálu. trocha spánku.
je jednodušší si udržet čistou hlavu, když vím, co bych měla dělat za hodinu.

nebudu lhát, hodně mi pomáhá nemít moc volného času. přemýšlení mi nikdy nic neulehčilo.
je jednodušší fungovat na autopilota.

ale stejně mám pocit, že místo abych se pohybovala dopředu, dělám zase kroky zpátky. jako před rokem.

3.9. 2019
nemůžu se zbavit něčeho, co jsem napsala zhruba před rokem. je nutný, aby dva lidi měli správnej okamžik? nebo má člověk preferovat krátkodobý štěstí, ačkoliv ví, že líp mu pak nebude?

pořád čekám, jestli mi někdo dá důvod neutíkat, ale tak nějak uvnitř stejně vím, že ten důvod si musím najít sama. jako vždycky všechno.
já sama jsem jedinej člověk, kterýho budu muset snášet už napořád. a od sebe utýct nemůžu, i když jsem to teda rozhodně zkoušela.

nebudu ale lhát, spát samotná už mě nebaví. chci zpátky ten klidný spánek, co mám jen vedle někoho, komu věřím.
a vlastně ještě po alkoholu. možná jsou všechny mý problémy způsobený jenom tím, že málo piju.

bude zas líp. musí. co jinýho zbývá, než tomu věřit?

pátek 5. července 2019

Přestat utíkat.

"Víš co je nejdivnější?"
Nečekala na odpověď. Vždyť Svatej Jimmy s ní stejně mluvil jen když chtěl on. "Čím víc se snažíme dostat z toho našeho kruhu, tím víc opakujem svý chyby."
Věděla, že tam Jimmy je, i když neodpovídal. Poslouchal, čekal na svoji příležitost. Ačkoliv tedy, dělal on někdy něco jiného?

pondělí 3. června 2019

Bordel v hlavě (no.2)

18.3. 2019
Slyšela to snad každá holka, ne? "Vyroste z tebe tvá matka a vezmeš si kopii svého otce." Bráníme se tomu. Říkáme, že takhle přece neskončíme. Vezmeme si z ní příklad. Nevlezem do nezdravýho vztahu. Nenecháme se sebou zametat.
Ale které z nás se to povede?
Nemyslím to nijak špatně. Já si své mamky vážím. Nejmladší ze tří dětí, neměla peníze aby dostudovala a neměla ani čas je vydělat - starala se o syny své sestry. Ti později víceméně vychovávali mě, ale o svém vztahu k nim (a konkrétně k tomu jednomu, se kterým jsem trávila nejvíc času) dneska psát nechci, už jsem toho o nich napsala spoustu. Třeba tady.
Ale jestli něco nechci, tak je to skončit s někým, jako je můj otec. Protože on je ten typ člověka, u kterého poznáte, jak moc je rozbitý, až když je příliš pozdě.
Nikdy jsem bohy o nic neprosila, možná proto, že nevím, jak se k nim obrátit. Navíc, bohové je zvláštní označení, spíš věřím v něco jako vyšší sílu, osud možná? Nicméně, pokud něco takového opravdu existuje, prosím, i přes svou hrůzu ze samoty bych raději zůstala sama. Prosím. Prosím.

25.4. 2019
kdyby mi někdo před rokem řekl, že na tom budu takhle, asi bych se mu vysmála.
cože? já a ve vztahu na dálku? cože, já v jednu v noci odcházím z hospody s tou divadelnicí, kterou jsem jeden čas nemohla ani cítit? cože, já jezdící domů skoro každej víkend? bohové, proč?

kdyby mi před rokem někdo řekl, že napsat odstavec měsíčně pro mě bude takovej problém, asi bych se mu vysmála.
cože? já a jít někam bez sešitu na poznámky? cože, já a skoro nečíst papírový knížky? cože, přece není možný, abych si vypěstovala averzi k matematice... ne?
když mi jeden kluk tenkrát řekl, ať jdu studovat něco, u čeho mi nebude vadit, když to začnu nenávidět, myslela jsem, že je to vtip.

myslím, že bych měla občas trochu spát. věděli jste, že když za tři týdny má ve vašem jídelníčku nejblíž k masu toust se šunkou, a pak si u babičky dáte vepřovej řízek, poblijete se z toho?
tohle mělo mít pointu, ale co už. úspěšně od sebe odháním poslední známý a hruba po půlroce zase přemýšlím o prášcích na spaní. život je skvělej.

31.5 2019
neexistuje něco jako zbavit se psychický nemoci. člověk ji může něčím utlumit, může mít lepší období, kdy se ta věc skoro neprojevuje... ale zrovna tahle mrcha se člověka nikdy nepustí. 

a tak zobu prášky. znovu. pravidelně. a když je zrovna nezaliju vínem, jsem v pořádku. běhám, aniž bych měla potřebu běžet až do naprostýho vyčerpaní. dodělala jsem si zkoušky a s trochou štěstí mi dopadne celkem příjemná brigáda. mám před sebou celý léto, svět se rozhodl nepočkat až se seberu (a s každým dalším dnem mířit víc a víc do sraček)... ale poprvý si jsem jistá, že je to dobře. dokud zobu svý prášky a jsem nucená se nezastavit, zdá se všechno v pořádku. a třeba i bude, co já vím. žiju. ŽIJU. což je víc, než jsem kdy doufala že v tomhle věku budu. což je víc, než zvládla jedna známá z terapie, co si tenhle týden lehla na koleje, protože jí řekli, že má hlavu naprosto v pořádku. takže třeba se stanou i další nemyslitelný věci. 

život je přece plnej debilních překvapení (ale díky bohům i dobrýho kafe, levnýho alkoholu a legálních drog). 

pátek 15. března 2019

Dospělost je mýtus.

Je to divný, ne? Za chvíli mi bude dvacet. Dvacet. Neměla bych už být, já nevím, rozumná? Dospělá? Umět se o sebe postarat? Kdo by si vůbec myslel, že to doklepu tak daleko? 
Ale jsem živá a pořád nevím, kam vlastně směřuju a neumím uvařit o moc víc než těstoviny a sakra, věděli jste, že i když bydlíte na vysokoškolský koleji, v některejch městech musíte platit zvlášť odpady?

Ale držím se. Nějak. Myslím. I když ještě pořád jsem se nenaučila ptát jiných lidí, když něčemu nerozumím, takže místo toho, abych se naučila tisknout na kolejní tiskárně, jsem si pořídila svou vlastní maličkou. A nepůjčuju si učebnice ze školní knihovny domů, protože se bojím mluvit s knihovnicí.

Věděli jste, že klobouk se někdy může považovat za symbol odvahy?
Protože, no, já si moc odvážná nepřipadám, ale ten klobouk jsem si stejně nechala. Ne jako symbol odvahy, ale jako památku poslední představení s tímhle divadelním souborem.
Takže po všech těch letech mám konečně vlastní klobouk, ačkoliv jsem si jich za posledních pár let napůjčovala spoustu. Třeba je to tak i s tou odvahou - tentokrát už nebude půjčená, ale moje?
Když tedy z téhle kloboukové divadelní hry ukradnu ještě jednu myšlenku - happyendy bývaj hořkosladký. Když se má něco posrat, no, přece se to posere pořádně a ten smrad se za váma potáhne ještě nějakou dobu. 
Což ale neznamená, že to v dlouhém období nemůže bejt aspoň k něčemu dobrý, ne?

No, jak už jsem říkala, sakra. Mám rok po maturitě a byla jsem naprosto nepřipravená vržena do dospělýho světa a popravdě, se spoustou věcí si furt nevím rady. Třeba s kolejní pračkou, protože myslím, že ten stroj mě nenávidí. A taky, bohové, existují nějaká pravidla pro small talk ve společný kuchyňce, nebo tam u toho sporáku stojíte s tím druhým člověkem vzájemně ve svých osobních zónách naprosto potichu? (Ano, tomuhle už jsem se naučila vyhýbat a ty svý těstoviny si vařím zásadně v hodiny, kdy tam nikdo jinej není.)
Jediná dospělá věc, kterou fakt umím, je podat daňový přiznání. 

Jsem si celkem jistá, že dospělost je mýtus. Že se člověk prostě jen protlouká ve stylu pokus-omyl do tý doby, než se naučí předstírat, že ví, co vlastně dělá.

pondělí 10. prosince 2018

Ticho.

"Jsi spokojenější."
Nebyla to otázka, ale já stejně přikývla. "Jsem, mnohem."
Nevěděli jsme, jak se vypořádat s tím tichem, co mezi námi vládlo. Už dlouho jsem s tebou neseděla v jednom autě, už dlouho jsme spolu pořádně nemluvili.
Po dlouhé době jsem seděla v tvým autě a bylo to úplně poprvý, co si pamatuju, kdy v něm nehrála žádná hudba.

úterý 4. prosince 2018

Bordel v hlavě.

22.8. 2018
myslím, že začnu znovu pravidelně běhat. proč vlastně ne?
začala jsem tenkrát tuším, abych si trochu zlepšila fyzičku. abych si dokázala, že moje plíce nejsou tak rozbitý, jak to vypadá.
nevím, jestli dokážu úplně popsat, co jsem na běhání měla tak ráda. asi to byl ten pocit, kdy je člověk na kraji svých sil. píchá ho v plicích a v boku a nemůže se pořádně nadechnout a motá se mu hlava a má mžitky před očima a zvedá se mu žaludek. a co je hlavní, člověku je pak už všechno jedno.
nejspíš už chápete, proč jsem přestala běhat trasu podél kolejí. a proč jsem nakonec musela přestat úplně.
myslím, že začnu znovu pravidelně běhat. vždyť co by se mohlo pokazit?

7.9. 2018
přijímáme jen takovou lásku, o které si myslíme, že si ji zasloužíme. jenomže co pak bude s těmi, co touží být milováni, ale nedokáží přijmout, že by je někdo mohl mít doopravdy rád? ne jejich životní styl, ne představu o tom, jací jsou, ale je samotné.

a občas, občas to vyjde a dva lidi se najdou. ale co dělat, pokud pro ně v tomhle světě neexistuje správný místo a správnej čas? co dělat, když jsou všechny okolnosti proti? nevěřím pohádkám a nevěřím na osud. pokud se dva mají najít, najdou se - to je sračka. vztah nemůže být jen trocha citů a přitažlivosti, vztah je práce a budování stabilních základů a to všechno musí být těmi city a tou přitažlivostí spojené. ale tak, jako nejsme všichni zedníci, nejsme ani všichni osobou do vztahu.
EXISTUJE PRO DVA LIDI SPRÁVNEJ OKAMŽIK? nebo je to jen výmysl a lidi si musí správný okamžik vytvořit?

21.11. 2018
co když každej z nás má jen omezený počet lásky, kterou může vydat? co když už při narození je rozhodnuto, kolik toho budeme za život cítit?
možná dáváme lásku lidem, kteří si ji nezaslouží, možná právě tohle děláme znovu a znovu, potkáváme lidi, o kterých si myslíme, že bychom je mohli milovat, dáváme jim část sebe, kterou už nikdy nedostaneme zpátky. ale není v tom případě možné, že za nějakou dobu už v nás nezbude nic, co bychom tomu člověku mohli dát? že už v nás nebude dost citů na to, abychom mohli milovat? (nebo si myslet, že milujeme - vždyť je to to samé)
jestli ale právě tohle není cílem? nejde nám ve výsledku všem o to, abychom k sobě někoho navázali dřív, než budeme citově prázdní?
a nebo jsem zase úplně, úplně mimo.