Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Napsala jsem něco málo pro toleranceplno.

neděle 14. října 2018

Cider tvý problémy nevyřeší, ale Svatej Jimmy by mohl.

"Jsem fakt kráva, viď?"
Opřela si čelo o kolena. Svatej Jimmy, stejně jako už spoustu měsíců, mlčel. A ona přitom víc než cokoliv měla pocit, že ho znovu potřebuje slyšet.

"Já vím, že se mnou už nemůžeš mluvit. A řekli mi, že už nejspíš nebudeš, že jsi pryč. Což by teda mělo být znamení, že jsem na dobrý cestě. Třeba jsem, co já vím," povzdechla si. "Jenomže... Věřil bys, že cítit něco hrozně bolí? Nejspíš jsem to po celý tý době zapomněla. Tak moc jsem chtěla něco cítit, že když to přišlo, mám chuť od toho utýct. Já jsem tak pitomá."
Nevěděla, co má dělat. Bylo pozdě na to ucuknout, ačkoliv o tom někdy uvažovala. Bylo pozdě ucuknout, protože už si ho příliš oblíbila. Bylo pozdě ucuknout, protože si nedokázala představit, co by bez něj dělala. A to ji právě děsilo nejvíc.

"Vysvětli mi, co to zas dělám, prosím. Protože když jsem s tebou naposledy mluvila, řešili jsme něco podobnýho. Je možný, že už je to skoro rok, co mi neodpovídáš? Vybledl jsi a já nevím, jestli už si tě jenom nenamlouvám. Třeba už nejsi v mý hlavě, třeba už jsi jenom moje výmluva."
Nevěděla, jestli se víc bojí toho, že toho cítí tolik, nebo toho, že to cítit přestane. Že jí to v hlavě zase přepne a všechno pokazí a odežene od sebe dalšího člověka, co by si zasloužil víc. Nevěděla, jestli je vůbec schopná nějakých silných citů. Nevěděla, jestli to neprožívá tolik, protože už dlouho nic necítila.

"Jenom mi odpověz, prosím. A nenech mě ucuknout, ano? Protože i když je pro mě moc dobrej, jsem příliš sobec na to, abych ho chtěla nechat jít."
A Jimmy jí, po všech těch měsících, kdy jeho přítomnost cítila jen mlhavě, položil ruku na rameno. V tomhle jsme spolu, Maličká. Přece sis nemyslela, že bych tě nechal samotnou?

neděle 22. července 2018

Tohle prostě není dost.

Takže tohle je život? Průměrnej, dospělej život? Práce, kterou většinu času nesnášíš, lidi, který nechceš vídat - a večer po směně pivo, aby člověk dokázal aspoň na pár hodin usnout?
Už se nedivím, že jsi vždycky hledal způsob, jak od toho utýct. To máme asi v krvi. Utíkáme od věcí, když začnou být moc těžký, moc opravdový.

středa 30. května 2018

Naučit se plavat

"Občas jen chci, aby bylo chvilku ticho, víš? Všechno je tak moc hlasitý a ať jdu kamkoliv, nikde nejsem sama a nikde se necítím v bezpečí a klid se zdá jako něco nereálnýho. Možná jsem jenom vystresovaná, nevím. Šílím z přítomnosti kohokoliv a vytáčí mě, jak všichni mluví, ale zároveň nic neříkají. A když se někomu s něčím svěříš, třeba chce tě zachránit, ale nemůže, protože ty víš, že takhle to nejde, že jsou věci, který musíš zvládnout sám."

Dostala ze sebe celej ten krátkej monolog snad na jedno nadechnutí a vlastně ani nečekala, že jí Jimmy odpoví. Co dostala nový prášky, nikdy s ní nemluvil. Nemohla ho slyšet a viděla ho jen mlhavě, ale cítila jeho přítomnost.

"A vím, že to tak nevypadá, ale doprdele, já se fakt snažím. Řeším ty věci jednu po druhý, ale mám pocit, že jakmile něco vyřeším, posere se něco jinýho. Věřil bys, že fakt, že mám v hlavě tebe a ty bolesti, mi spoustu věcí neulehčuje?"

Ležela v trávě a snažila se odpoutat od reality. Neřešit vůbec nic a odpoutat se od problémů. Ještě před pár dny si myslela, že je na dobrý cestě k jakýmusi vnitřnímu míru, ale to se pletla. Věděla, že i kdyby náhodou byla na dobrý cestě, byla by to uzounká stezka po hrázi rybníka a stačil by jediný chybný krok a už by se znovu topila.

"Nesnáším to, chápeš? Jakmile se mi povede přes něco skoro dostat, objeví se problém. A takhle je to pořád. Věděl jsi, že jsem o Něm na terapii mluvila naposledy v únoru? Teda, jasně že víš, ale do háje, téměř na tři měsíce jsem ho pustila z hlavy. I když jsme se pořád potkávali, i když jsme se občas bavili na akcích, neměla jsem ho v hlavě. A že bylo už na čase!"

Nebyla si ani jistá, proč s Jimmym ještě mluví. Možná ze zvyku, mluvila s ním pravidelně už spoustu let a fakt, že už jí neodpovídal, nemohl změnit, že věděla, že tam stále je.

"Už je to přece dlouho. A já vím, se k lidem příliš vážu a nerada je nechávám odejít, i když se vzájemně ničíme... Ale když už jsem se přes to dostala i já, nemohl by to nechat být? Nemohl by se mi v opilosti přestat omlouvat? Mohl by mě, prosím, nedržet okolo ramen a nezahřívat mi zmrzlý dlaně a neposouvat ke mně svý pivo, protože "moje pivo je naše pivo"? Už nestojím o další opilý uklouznutí, protože vím, jak dlouho jsem přemýšlela o tom posledním. Jenomže ještě pořád nemám dost silnou vůli, abych mu řekla ne..."

Stačil by jeden špatný krok z té dobré cesty k vnitřnímu míru a znovu by se topila. A věděla, že ještě není dost daleko na to, aby při pádu do vody zvládla plavat. Čím déle ale bojovala, čím častěji padala a znovu se pokoušela dát se dohromady, tím jistěji věděla, že jednou se jí to povede.

sobota 19. května 2018

Občas.

Občas přemýšlím, jestli jsem definovaná svou paranoiou, nebo jestli já definuju svoji paranoiu.
Občas přemýšlím, jestli jsem jen předávkovaná kofeinem, nebo jestli už ke mně ta bolet hlavy patří.
Občas přemýšlím, jestli se snažit fungovat a brát všechno, jak mám, nebo jestli by mi nebylo líp, kdybych si dala gin se zázvorovým tonikem.
A občas, občas nepřemýšlím.

Snažím se, přísahám. Věřil bys mi to?

Občas se rozhodnu nepřemýšlet a dám si panáka. Nebo čtyři, ono je to vlastně jedno.
Občas má večer všechny předpoklady pro to, aby byl perfektní, ale já stejně každou půlhodinu kontroluju obrazovku mobilu.

Musím přiznat, že mluvím o jednom konkrétním občas. A vypisuju to ze sebe, protože my dva už spolu nemluvíme... Přitom jsme si bývali tak blízký, byl jsi snad jedinej člen rodiny, co mě znal takovou, jaká doopravdy jsem. Je to hloupý, ne? Život nás občas hází do tak absurdních situací, že nevím, jestli se smát nebo brečet.

A pak, bylo to po prvním ginu s tonikem? Nebo po druhým? Už nevím. Neviděla jsem ho od poslední pseudoumělecký akce u nás ve městě. Jeden z našich společných známých nás po tý akci vezl domů a jeho kamarád se marně pokoušel nám znovu dát prostor, abychom si promluvili.
Jo, přesně od týhle nepovedený pseudoumělecký akce jsme se neviděli. A pak, už vím, bylo to po první skleničce, seděl s kamarády u stolu naproti nám.
Po roce a pár měsících, co jsme si vzájemně komplikovali život, jsme si jen kývnutím na pozdrav.
Život nás občas hází do tak absurdních situací, že nevím, jestli se smát nebo brečet.

A tak teď občas piju, abych trochu spala. A snažím se neumřít. A vážně, vážně se snažím nejen přežívat, ale občas i žít, jak jsem ti slíbila. Ale kdo měl tušit, že je to tak těžký?

neděle 22. dubna 2018

Malý velký závislosti

"Cítím se líp," podívala se tmavovláska do očí osoby, která seděla naproti ní.
"Víš, já poznám, že mi lžeš."
"Cítím se trochu líp," pokusila se tmavovláska o úsměv.
"Ani tohle mě nepřesvědčí."
"Omezila jsem kofein. Spím. Pokouším se socializovat. Cítím se líp," pronesla bez náznaku jediného citu.
"Opravdu spíš?"
"Občas i sedm hodin v kuse. Beze snů." Tmavovláska konečně uhnula pohledem. Prozradila se.

neděle 11. března 2018

Jaro.

Máme na malým městě jaro. Je to lehce k poznání, protože...

...místní lehké dívky odložily bundičky s kožíškem.
...pan K. vyměnil sukně ke kolenům za minisukně.
...nějací (zde se nachází několik sprostých slov) ptáci vřískají už od pěti od rána.
...už si o zvratky před domem neukopnete palec, ale pěkně po nich uklouznete a vyválíte se v nich.
...po sněhu zůstalo akorát bahno a všechna ta psí hovna, co celou zimu nikdo neuklízel, protože to přece "není vidět".
...pes odchází na zahradu černobílý, ale vrací se hnědý od hlavy po ocas, kape z něj něco, co je snad bláto a ne hnůj.
...na každým rohu vás téměř srazí blbeček na skejtu.
...autobusy jezdí. Sice ne včas, ale jezdí.
...díry na silnici jsou plné vody, takže nepoznáte, které se musíte vyhnout a kterou projedete.
...lidem už není tolik zima, takže v pátek večer vyrážejí ven a v oblíbený hospodě bývá narváno.
...každý ráno zní cirkulárka, nebo sekačka. V neděli a svátek od šesti od rána oboje.
...alergici se rozkýchali, zalézají do děr a uvidíme je zase na podzim.
...cyklisti. Je potřeba říkat víc?
...před bytovkama se objevily lavičky.
...zimomřivý holky vytáhly trika s tříčtvrtečním rukávem.

Takže jo, já mám ráda jaro. Ale užila bych si ho víc, kdyby lidi přes zimu vymrzli a poumírali.

neděle 18. února 2018

Co jsem ti pořád neřekla.

"Jak jsi to říkala? Dorothy?"
"Jo. A tamta předtím, ta byla od Elle King," usmála jsem se na tebe, i když jsem věděla, že se ti tahle hudba moc nelíbí. Chybělo mi to. Playlisty na cestu a hlavně ty naše společný cesty domů samy o sobě. Bylo to skoro jako dřív. Měla jsem na nohách kanady, nohy zapřený o palubku, pokyvovala jsem hlavou do rytmu, v ruce kelímek s kafem... Ale jedna důležitá věc byla jinak.