Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Napsala jsem něco málo pro toleranceplno.

pátek 15. března 2019

Dospělost je mýtus.

Je to divný, ne? Za chvíli mi bude dvacet. Dvacet. Neměla bych už být, já nevím, rozumná? Dospělá? Umět se o sebe postarat? Kdo by si vůbec myslel, že to doklepu tak daleko? 
Ale jsem živá a pořád nevím, kam vlastně směřuju a neumím uvařit o moc víc než těstoviny a sakra, věděli jste, že i když bydlíte na vysokoškolský koleji, v některejch městech musíte platit zvlášť odpady?

Ale držím se. Nějak. Myslím. I když ještě pořád jsem se nenaučila ptát jiných lidí, když něčemu nerozumím, takže místo toho, abych se naučila tisknout na kolejní tiskárně, jsem si pořídila svou vlastní maličkou. A nepůjčuju si učebnice ze školní knihovny domů, protože se bojím mluvit s knihovnicí.

Věděli jste, že klobouk se někdy může považovat za symbol odvahy?
Protože, no, já si moc odvážná nepřipadám, ale ten klobouk jsem si stejně nechala. Ne jako symbol odvahy, ale jako památku poslední představení s tímhle divadelním souborem.
Takže po všech těch letech mám konečně vlastní klobouk, ačkoliv jsem si jich za posledních pár let napůjčovala spoustu. Třeba je to tak i s tou odvahou - tentokrát už nebude půjčená, ale moje?
Když tedy z téhle kloboukové divadelní hry ukradnu ještě jednu myšlenku - happyendy bývaj hořkosladký. Když se má něco posrat, no, přece se to posere pořádně a ten smrad se za váma potáhne ještě nějakou dobu. 
Což ale neznamená, že to v dlouhém období nemůže bejt aspoň k něčemu dobrý, ne?

No, jak už jsem říkala, sakra. Mám rok po maturitě a byla jsem naprosto nepřipravená vržena do dospělýho světa a popravdě, se spoustou věcí si furt nevím rady. Třeba s kolejní pračkou, protože myslím, že ten stroj mě nenávidí. A taky, bohové, existují nějaká pravidla pro small talk ve společný kuchyňce, nebo tam u toho sporáku stojíte s tím druhým člověkem vzájemně ve svých osobních zónách naprosto potichu? (Ano, tomuhle už jsem se naučila vyhýbat a ty svý těstoviny si vařím zásadně v hodiny, kdy tam nikdo jinej není.)
Jediná dospělá věc, kterou fakt umím, je podat daňový přiznání. 

Jsem si celkem jistá, že dospělost je mýtus. Že se člověk prostě jen protlouká ve stylu pokus-omyl do tý doby, než se naučí předstírat, že ví, co vlastně dělá.

pondělí 10. prosince 2018

Ticho.

"Jsi spokojenější."
Nebyla to otázka, ale já stejně přikývla. "Jsem, mnohem."
Nevěděli jsme, jak se vypořádat s tím tichem, co mezi námi vládlo. Už dlouho jsem s tebou neseděla v jednom autě, už dlouho jsme spolu pořádně nemluvili.
Po dlouhé době jsem seděla v tvým autě a bylo to úplně poprvý, co si pamatuju, kdy v něm nehrála žádná hudba.

úterý 4. prosince 2018

Bordel v hlavě.

22.8. 2018
myslím, že začnu znovu pravidelně běhat. proč vlastně ne?
začala jsem tenkrát tuším, abych si trochu zlepšila fyzičku. abych si dokázala, že moje plíce nejsou tak rozbitý, jak to vypadá.
nevím, jestli dokážu úplně popsat, co jsem na běhání měla tak ráda. asi to byl ten pocit, kdy je člověk na kraji svých sil. píchá ho v plicích a v boku a nemůže se pořádně nadechnout a motá se mu hlava a má mžitky před očima a zvedá se mu žaludek. a co je hlavní, člověku je pak už všechno jedno.
nejspíš už chápete, proč jsem přestala běhat trasu podél kolejí. a proč jsem nakonec musela přestat úplně.
myslím, že začnu znovu pravidelně běhat. vždyť co by se mohlo pokazit?

7.9. 2018
přijímáme jen takovou lásku, o které si myslíme, že si ji zasloužíme. jenomže co pak bude s těmi, co touží být milováni, ale nedokáží přijmout, že by je někdo mohl mít doopravdy rád? ne jejich životní styl, ne představu o tom, jací jsou, ale je samotné.

a občas, občas to vyjde a dva lidi se najdou. ale co dělat, pokud pro ně v tomhle světě neexistuje správný místo a správnej čas? co dělat, když jsou všechny okolnosti proti? nevěřím pohádkám a nevěřím na osud. pokud se dva mají najít, najdou se - to je sračka. vztah nemůže být jen trocha citů a přitažlivosti, vztah je práce a budování stabilních základů a to všechno musí být těmi city a tou přitažlivostí spojené. ale tak, jako nejsme všichni zedníci, nejsme ani všichni osobou do vztahu.
EXISTUJE PRO DVA LIDI SPRÁVNEJ OKAMŽIK? nebo je to jen výmysl a lidi si musí správný okamžik vytvořit?

21.11. 2018
co když každej z nás má jen omezený počet lásky, kterou může vydat? co když už při narození je rozhodnuto, kolik toho budeme za život cítit?
možná dáváme lásku lidem, kteří si ji nezaslouží, možná právě tohle děláme znovu a znovu, potkáváme lidi, o kterých si myslíme, že bychom je mohli milovat, dáváme jim část sebe, kterou už nikdy nedostaneme zpátky. ale není v tom případě možné, že za nějakou dobu už v nás nezbude nic, co bychom tomu člověku mohli dát? že už v nás nebude dost citů na to, abychom mohli milovat? (nebo si myslet, že milujeme - vždyť je to to samé)
jestli ale právě tohle není cílem? nejde nám ve výsledku všem o to, abychom k sobě někoho navázali dřív, než budeme citově prázdní?
a nebo jsem zase úplně, úplně mimo.

neděle 14. října 2018

Cider tvý problémy nevyřeší, ale Svatej Jimmy by mohl.

"Jsem fakt kráva, viď?"
Opřela si čelo o kolena. Svatej Jimmy, stejně jako už spoustu měsíců, mlčel. A ona přitom víc než cokoliv měla pocit, že ho znovu potřebuje slyšet.

"Já vím, že se mnou už nemůžeš mluvit. A řekli mi, že už nejspíš nebudeš, že jsi pryč. Což by teda mělo být znamení, že jsem na dobrý cestě. Třeba jsem, co já vím," povzdechla si. "Jenomže... Věřil bys, že cítit něco hrozně bolí? Nejspíš jsem to po celý tý době zapomněla. Tak moc jsem chtěla něco cítit, že když to přišlo, mám chuť od toho utýct. Já jsem tak pitomá."
Nevěděla, co má dělat. Bylo pozdě na to ucuknout, ačkoliv o tom někdy uvažovala. Bylo pozdě ucuknout, protože už si ho příliš oblíbila. Bylo pozdě ucuknout, protože si nedokázala představit, co by bez něj dělala. A to ji právě děsilo nejvíc.

"Vysvětli mi, co to zas dělám, prosím. Protože když jsem s tebou naposledy mluvila, řešili jsme něco podobnýho. Je možný, že už je to skoro rok, co mi neodpovídáš? Vybledl jsi a já nevím, jestli už si tě jenom nenamlouvám. Třeba už nejsi v mý hlavě, třeba už jsi jenom moje výmluva."
Nevěděla, jestli se víc bojí toho, že toho cítí tolik, nebo toho, že to cítit přestane. Že jí to v hlavě zase přepne a všechno pokazí a odežene od sebe dalšího člověka, co by si zasloužil víc. Nevěděla, jestli je vůbec schopná nějakých silných citů. Nevěděla, jestli to neprožívá tolik, protože už dlouho nic necítila.

"Jenom mi odpověz, prosím. A nenech mě ucuknout, ano? Protože i když je pro mě moc dobrej, jsem příliš sobec na to, abych ho chtěla nechat jít."
A Jimmy jí, po všech těch měsících, kdy jeho přítomnost cítila jen mlhavě, položil ruku na rameno. V tomhle jsme spolu, Maličká. Přece sis nemyslela, že bych tě nechal samotnou?

neděle 22. července 2018

Tohle prostě není dost.

Takže tohle je život? Průměrnej, dospělej život? Práce, kterou většinu času nesnášíš, lidi, který nechceš vídat - a večer po směně pivo, aby člověk dokázal aspoň na pár hodin usnout?
Už se nedivím, že jsi vždycky hledal způsob, jak od toho utýct. To máme asi v krvi. Utíkáme od věcí, když začnou být moc těžký, moc opravdový.

středa 30. května 2018

Naučit se plavat

"Občas jen chci, aby bylo chvilku ticho, víš? Všechno je tak moc hlasitý a ať jdu kamkoliv, nikde nejsem sama a nikde se necítím v bezpečí a klid se zdá jako něco nereálnýho. Možná jsem jenom vystresovaná, nevím. Šílím z přítomnosti kohokoliv a vytáčí mě, jak všichni mluví, ale zároveň nic neříkají. A když se někomu s něčím svěříš, třeba chce tě zachránit, ale nemůže, protože ty víš, že takhle to nejde, že jsou věci, který musíš zvládnout sám."

Dostala ze sebe celej ten krátkej monolog snad na jedno nadechnutí a vlastně ani nečekala, že jí Jimmy odpoví. Co dostala nový prášky, nikdy s ní nemluvil. Nemohla ho slyšet a viděla ho jen mlhavě, ale cítila jeho přítomnost.

"A vím, že to tak nevypadá, ale doprdele, já se fakt snažím. Řeším ty věci jednu po druhý, ale mám pocit, že jakmile něco vyřeším, posere se něco jinýho. Věřil bys, že fakt, že mám v hlavě tebe a ty bolesti, mi spoustu věcí neulehčuje?"

Ležela v trávě a snažila se odpoutat od reality. Neřešit vůbec nic a odpoutat se od problémů. Ještě před pár dny si myslela, že je na dobrý cestě k jakýmusi vnitřnímu míru, ale to se pletla. Věděla, že i kdyby náhodou byla na dobrý cestě, byla by to uzounká stezka po hrázi rybníka a stačil by jediný chybný krok a už by se znovu topila.

"Nesnáším to, chápeš? Jakmile se mi povede přes něco skoro dostat, objeví se problém. A takhle je to pořád. Věděl jsi, že jsem o Něm na terapii mluvila naposledy v únoru? Teda, jasně že víš, ale do háje, téměř na tři měsíce jsem ho pustila z hlavy. I když jsme se pořád potkávali, i když jsme se občas bavili na akcích, neměla jsem ho v hlavě. A že bylo už na čase!"

Nebyla si ani jistá, proč s Jimmym ještě mluví. Možná ze zvyku, mluvila s ním pravidelně už spoustu let a fakt, že už jí neodpovídal, nemohl změnit, že věděla, že tam stále je.

"Už je to přece dlouho. A já vím, se k lidem příliš vážu a nerada je nechávám odejít, i když se vzájemně ničíme... Ale když už jsem se přes to dostala i já, nemohl by to nechat být? Nemohl by se mi v opilosti přestat omlouvat? Mohl by mě, prosím, nedržet okolo ramen a nezahřívat mi zmrzlý dlaně a neposouvat ke mně svý pivo, protože "moje pivo je naše pivo"? Už nestojím o další opilý uklouznutí, protože vím, jak dlouho jsem přemýšlela o tom posledním. Jenomže ještě pořád nemám dost silnou vůli, abych mu řekla ne..."

Stačil by jeden špatný krok z té dobré cesty k vnitřnímu míru a znovu by se topila. A věděla, že ještě není dost daleko na to, aby při pádu do vody zvládla plavat. Čím déle ale bojovala, čím častěji padala a znovu se pokoušela dát se dohromady, tím jistěji věděla, že jednou se jí to povede.

sobota 19. května 2018

Občas.

Občas přemýšlím, jestli jsem definovaná svou paranoiou, nebo jestli já definuju svoji paranoiu.
Občas přemýšlím, jestli jsem jen předávkovaná kofeinem, nebo jestli už ke mně ta bolet hlavy patří.
Občas přemýšlím, jestli se snažit fungovat a brát všechno, jak mám, nebo jestli by mi nebylo líp, kdybych si dala gin se zázvorovým tonikem.
A občas, občas nepřemýšlím.

Snažím se, přísahám. Věřil bys mi to?

Občas se rozhodnu nepřemýšlet a dám si panáka. Nebo čtyři, ono je to vlastně jedno.
Občas má večer všechny předpoklady pro to, aby byl perfektní, ale já stejně každou půlhodinu kontroluju obrazovku mobilu.

Musím přiznat, že mluvím o jednom konkrétním občas. A vypisuju to ze sebe, protože my dva už spolu nemluvíme... Přitom jsme si bývali tak blízký, byl jsi snad jedinej člen rodiny, co mě znal takovou, jaká doopravdy jsem. Je to hloupý, ne? Život nás občas hází do tak absurdních situací, že nevím, jestli se smát nebo brečet.

A pak, bylo to po prvním ginu s tonikem? Nebo po druhým? Už nevím. Neviděla jsem ho od poslední pseudoumělecký akce u nás ve městě. Jeden z našich společných známých nás po tý akci vezl domů a jeho kamarád se marně pokoušel nám znovu dát prostor, abychom si promluvili.
Jo, přesně od týhle nepovedený pseudoumělecký akce jsme se neviděli. A pak, už vím, bylo to po první skleničce, seděl s kamarády u stolu naproti nám.
Po roce a pár měsících, co jsme si vzájemně komplikovali život, jsme si jen kývnutím na pozdrav.
Život nás občas hází do tak absurdních situací, že nevím, jestli se smát nebo brečet.

A tak teď občas piju, abych trochu spala. A snažím se neumřít. A vážně, vážně se snažím nejen přežívat, ale občas i žít, jak jsem ti slíbila. Ale kdo měl tušit, že je to tak těžký?