Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám divnou hudbu.
Napsala jsem kdysi dávno něco málo pro toleranceplno.

středa 4. září 2019

Bordel v hlavě (No.3)

28.6. 2019
Někdy bych se nejraději hned ráno jen schoulila pod deku a zapomněla na všechno okolo.
Jenomže teď jsem prý dospělá, takže místo toho si dám černý kafe, trochu zamaluju kruhy pod očima a v práci se mi povede zaměstnat hlavu dost na to, abych si na problémy vzpomněla až cestou domů.

Někdy si říkám, že Osud má vážně pitomej smysl pro humor. Co jiného by to mohlo být?

Někdy mám pocit, že lidí okolo je moc a děje se toho moc a život je na mě moc. Někdy mám pocit, že si mě lidi prohlíží, že dokáží poznat, co se mi honí v hlavě, že vidí, jak moc jsem rozbitá.
Ale teď jsem prý dospělá, takže si po práci udělám večeři, okolo půlnoci zapiju prášek vínem a zkouším spát aspoň čtyři hodiny za noc. A říkám si, že jestli mi to má odrovnat játra, ať je to prosím co nejdřív.

27.8. 2019
občas mám pocit, že za každej krok dopředu udělám dva zase zpátky.
celý léto se snažím slepit. občas se toho totiž sejde moc v jednu chvíli a pak stačí jen maličkost a člověk je zhruba tam, kde byl před rokem.
snažím se. copak to není dost?

nebudu lhát, hodně mi pomáhá mít všechno pevně daný.
vstát. snídaně. čtení/sudoku/uklízení/co-je-zrovna-potřeba. oběd. autobus. práce. autobus. večeře. jeden nebo dva díly seriálu. trocha spánku.
je jednodušší si udržet čistou hlavu, když vím, co bych měla dělat za hodinu.

nebudu lhát, hodně mi pomáhá nemít moc volného času. přemýšlení mi nikdy nic neulehčilo.
je jednodušší fungovat na autopilota.

ale stejně mám pocit, že místo abych se pohybovala dopředu, dělám zase kroky zpátky. jako před rokem.

3.9. 2019
nemůžu se zbavit něčeho, co jsem napsala zhruba před rokem. je nutný, aby dva lidi měli správnej okamžik? nebo má člověk preferovat krátkodobý štěstí, ačkoliv ví, že líp mu pak nebude?

pořád čekám, jestli mi někdo dá důvod neutíkat, ale tak nějak uvnitř stejně vím, že ten důvod si musím najít sama. jako vždycky všechno.
já sama jsem jedinej člověk, kterýho budu muset snášet už napořád. a od sebe utýct nemůžu, i když jsem to teda rozhodně zkoušela.

nebudu ale lhát, spát samotná už mě nebaví. chci zpátky ten klidný spánek, co mám jen vedle někoho, komu věřím.
a vlastně ještě po alkoholu. možná jsou všechny mý problémy způsobený jenom tím, že málo piju.

bude zas líp. musí. co jinýho zbývá, než tomu věřit?

1 komentář:

  1. Být člověk je nad lidské síly, tuším. Ale co, nějak to musí jít.
    Drž se. <3

    OdpovědětVymazat