O tom, jak jsem skončila na ekonomce, a že to bylo jedno z mála dobrejch rozhodnutí v mým životě.

Změnila jsem obor a svým způsobem jsem na sebe hrdá. 

Pár lidí to ví, pár ne - nicméně loni někdy mezi Vánoci a koncem zkouškového jsem začínala tušit, že mý vysněný studium matematiky není vůbec takový, jaký bych si představovala. A, co bylo nejdůležitější, už ten první semestr mi rozhodil tu křehkou psychickou rovnováhu, ke který se mi po maturitě povedlo dojít. Vědomí, že bych tam měla být ještě dalších pět takových semestrů, mě donutilo pochybovat, jestli vůbec titul chci, jestli mi nějaký studium stojí za to, abych se zas cítila mizerně. S vypětím všech sil jsem se dostala do jarního semestru, ale byla jsem fakt nešťastná. 

Nesnášela jsem matiku, vážně jsem ji nesnášela (a jarní semestr analýzy už jsem ani nedochodila). Asi jsem to brala jako osobní porážku - moji nejbližší lidi studovali a většina z nich docela šťastně, ale já většinu svých předmětů neměla ráda a každou přípravu na test jsem probrečela. Bylo mi zle před každým seminářem, spánkovej režim šel do háje a ještě jsem se cítila strašně hloupá. Když to studium zvládnou oni, proč to nezvládnu já? To jsem vážně o tolik horší?

Naopak jsem začala věnovat svůj čas těm dvěma ekonomickým předmětům, co jsem měla navíc. Bavilo mě to - bavilo mě psát seminárku o havarijním pojištění, bavilo mě chodit na semináře z makroekonomie. (Což, jak jsem později zjistila, je na ekonomce prý jeden z největších prváckých strašáků.)

Začátkem února jsem si v jedné ze svých "doprdele se vším už" fází podala přihlášku na ekonomickou fakultu. Usoudila jsem, že bude jednodušší být blbá na oboru, který není tak časově náročný. 

Měla jsem dvě verze toho, co budu dělat. Lepší z nich - vezmou mě na ekonomku a budu studovat dál, prostě to zkusím. Když zjistím, že nejsem vysokoškolskej typ, můžu jít dělat (Kam, když mám jen gympl a jsem manuálně levá? Netuším). Druhá verze byl kurz účetnictví a nějaká jazykovka.

Nakonec tedy dopadla první verze a já jsem už druhej semestr na ekonomce. A uvědomila jsem si, jak moc byl celej můj předchozí rok na vejšce špatně. Očividně člověk nemusí celé zkouškové probrečet, předměty ho můžou dokonce fakt bavit. A protože už nejsem ve stresu z "neudělám jeden matematickej předmět a naruší mi to celej studijní plán", dala jsem si už na podzim matiku navíc... A bylo to fajn. Bylo to dost fajn na to, bych si příští podzim zapsala něco dalšího podobně zaměřenýho.

Takhle zpětně si říkám, že jsem to měla vidět už začátkem prvního semestru. Před semináři s některými učiteli jsem zvracela nervozitou, protože jsem nechtěla, aby mě ponížili před tabulí. Ale zároveň bych chtěla zmínit jednoho doktoranda, co jsme měli na analýzu. Byl to asi jedinej člověk, co mě tam dokázal něco naučit bez zbytečnýho stresu. 

Byla jsem ve škole od osmi do osmi čtyři dny v týdnu, v pátek celý dopoledne, a čekalo se od nás tolik samostatnýho studia, že jsem musela hodně osekat osobní život. Absolutně jsem netušila, kde se vzal pojem "studentskej život", protože já rozhodně neměla čas ani energii vysedávat večer po hospodách.

Na druhou stranu, tím, že jsem dodělala první zkouškový (sice doslova v slzách a krvi) a na potřetí udělala i ústní zkouškou z analýzy, jsem si dokázala, že když chci a zaberu, není to nemožný. Jenomže jsem si taky uvědomila, že mi nic nestojí za to, abych znovu a znovu absolvovala několik měsíců neustálýho stresu. 

Já asi i věřím, že někomu to může vyhovovat - a někomu třeba i tahle vyšší matika jde sama. Pořád jsem v kontaktu se dvěma holkama, co se mnou ten první semestr absolvovaly. A obě jsou na tom oboru pořád a jsou spokojený. Každej to máme v hlavě nastavený jinak a protože jsem zas v prváku, vím, že hrozně moc lidí se na první pokus netrefí do oboru, co by jim vyhovoval. Což, jak jsem si nedávno uvědomila, neznamená, že je člověk blbej nebo méněcennej. 

Mně třeba vyhovuje, když nemusím chodit do školy dopoledne, a to i za cenu sezení ve škole do osmi do večera. Líbí se mi, že si můžu sestavit rozvrh téměř tak, aby mi vyhovoval a aby se dal případně skloubit s prací. Jsem nadšená z toho, že i když sedím celý odpoledne ve škole, mám pak ještě náladu jít si sednout na pivo. A jsem vděčná, že jsem okolo sebe měla lidi, co mi řekli, ať se nebojím zkusit jinou školu. Protože měnit plány, když už jsou v běhu? To je pro mě hodně velkej krok z komfortní zóny.

Ale vážně, jo? Je celkem jedno, co vlastně člověk studuje, když ho to baví a nezblázní se z toho. Nemusí vás to v budoucnu uživit, spousta lidí nakonec skončí v úplně jiným oboru. Ale pokud vás to studium nebaví, má cenu se tam trápit?