Bordel v hlavě (no.6)

(duben) Kolikrát ještě? 

Kdy je správnej okamžik si přiznat, že něco nefunguje?

Kolikrát si člověk musí říct, že tentokrát už se s tím člověkem vidí vážně naposled?

Kolik lidí člověk musí políbit, aby zapomněl? Stačí jeden? Pět? ...pět je pořád málo.

Kolikrát člověk musí člověk ještě za tmy odcházet přes město z cizí do své vlastní postele, aby měl pocit, že už se přes někoho přenesl?

Myslela jsem si, že tyhle věci už mám v sobě vyřešený. Neměla bych mít, ve svým věku?

Jsem dospělá. Jsem samostatná. Nikoho přece nepotřebuju.

(květen) Začarovaný kruhy 

"V tomhle ti to sluší. To je nový?"
Co ti na to mám říct? Že tyhle černý džíny nosím už rok skoro pořád?
"Ty jsi přibrala?"
Jak mám odpovědět? Že jsem zase v tom začarovaným kruhu? Že se motám někde mezi naprostým vyčerpáním a dalším hrnkem kávy?
Snažím se fungovat, přísahám. Ale někdy to prostě nestačí...
Ale děkuju. Že se zajímáš, i když to tak občas nevypadá. Že jsi tady, ačkoliv tě v jednom kuse posílám pryč.

Popravdě, někdy zas piju čtyři až pět hrnků kafe denně. Někdy ráno vstanu a moje první myšlenka patří tomu, jestli jsem si večer nechala prášky na migrénu na lince - nebo jestli budu muset jít až do koupelny.
Vlasy mi vypadávají po hrstech. Možná je nejvyšší čas se zas nechat ostříhat nakrátko?

"Vnímáš mě?" 

Vnímám, jasně že vnímám. Jen se mi občas těžko daří soustředit se na to, co konkrétně říkáš. Svět okolo se mi poslední dobou zdá jenom jako rušivej šum. 

"Působíš hrozně unaveně, děje se něco?" 

Ani ne. Nebo teda, nic o čem bych s lidma dokázala mluvit z očí do očí. 

Začínám zase nesnášet to, kým jsem se stala. A s tím mi nepomůžeš, i když vím, že bys chtěl. Nezasloužím si, aby mě někdo zachraňoval. A možná, možná o to ani nestojím. Konec konců, stejně se všichni musíme zachránit sami. 

(červen) Kdo ví? 

Jsou chvíle, kdy vím, že bych asi měla něco cítit. Možná bych měla být naštvaná, možná bych měla být ublížená.

Myslím, že ještě před pár měsíci bych byla. Tak proč teď ne?

Vždycky jsem na těchhle stavech nesnášela ten pocit, že vlastně nic necítím. Proto jsem za život udělala tolik pitomostí - snažila jsem se vyvolat v sobě nějakou reakci.

Daří se mi... Až podezřele dobře. Tak proč nejsem konečně spokojená? Proč ještě pořád čekám na to, kdy se konečně něco pokazí?

A pořád poslouchám, že bude zase líp. Že se to všechno srovná, že nemusím být smutná...

Co všechno bych dala za to, abych byla z něčeho smutná? Možná svoje zásady?