Svoboda je, řekla bych, subjektivní.
Co je pro mne svoboda?
Svoboda je moci říct, že prezident je kunda, a vědět, že by mě za to neměli zavřít.
Svoboda je, že může 200 000 lidí přijít na Letnou a vyjádřit nespokojenost se současnou situací.
Mít svobodu pro mě hlavně znamená převzít zodpovědnost za sebe a za svoji budoucnost.
Já nejsu žádná revolucionářka (možná jen trochu sluníčkářka), jsem jen holka, co ráda žije v zemi, kde může vyjádřit svůj názor.
Jsem ráda, že jsem se narodila v době, kdy můžu jít do divadla na Audienci, kdy můžu studovat, aniž by naši museli dělat něco, co je proti jejich přesvědčení, kdy můžu věřit v co chci a kdy se nemusím bát vzít na veřejnosti za ruku holku, kterou mám ráda. Jsem vděčná za to, že tohle všechno můžu, a snažím se to nebrat jako samozřejmost.
Svoboda je totiž jako hořící svíčka - zahání tmu, ale taky může člověka ošklivě popálit. Zároveň je stejně nestálá, takže když si ji člověk nehlídá, stačí malý závan a zhasne.
22.11. 2019
Funguju na extrémech.
Jednou za čas vysadím kofein a týden jenom prospím. A pak najednou najedu zase na minimálně tři kávy denně a spím v průměru čtyři hodiny za noc.
Jsou dny, kdy nedokážu vstát z postele a jakákoliv aktivita, co vyžaduje sociální interakci, je pro mě noční můra. A jsou dny, kdy mi známá z Humpolce napíše, ať se stavím, a já teda během chvíle jedu za skoro cizí holkou přes půl republiky.
Jsou dny, kdy se na sebe nedokážu podívat do zrcadla, kdy se nesnáším za každou dětinskou myšlenku, kdy se nedokážu smířit s tím, že je pro mě těžký udržet pozornost i při krátkým rozhovoru. Tohle jsou dny, kterých mívám nejvíc. Dřív jsem se s nimi vyrovnávala psaním. Pak prášky. Pak dočasnými lidmi. Ale co já vím, třeba je na čase přijmout, že můj život je takovej. Nahoře, dole, ale nikdy nic mezi tím. Nemůžu se přece celej život schovávat za svojí diagnózou. Pořád to ještě tak úplně nezvládám říct nahlas a je jen pár lidí, kterým jsem o tom řekla z očí do očí. Ale myslím, že jsem na dobrý cestě k tomu přijmout, že jsem se narodila rozbitá. A že ať už chci nebo ne, tohle mám v kartách rozdáno a je na mně, co s tím zahraju.
20.12. 2019
Občas mě bolí být.
Bolí mě mluvit s lidma.
Bolí mě být sama.
Bolí mě přemýšlet.
Bolí mě snažit se nemyslet.
Bolí mě vědomí, že nejsem dost dobrá.
Bolí mě vědomí, že čím víc se snažím, tím míň mám pocit, že někam směřuju.
Nesnáším tu holku, která se ze mě stala.
Nesnáším se za to, že moje cíle jsou teď jednoduchý - existovat, dostudovat, dokázat se o sebe postarat.
A s každou další tabletkou, kterou zapíjím kafem, si říkám, že už jen do konce zkouškového. A pak s tím přestanu. Fakt.
Potřebovala bych se vrátit o pár kroků zpátky. Nadechnout se. Nerozhodovat se o důležitejch věcech ve spěchu, nevybírat si možnost jen proto, že mám strach vylézt ze svý komfortní zóny. Ale to nejde, nemůžu se vrátit v čase a jak se snažím opravit věci, co už nezměním, kazím tím rozhodnutí v současnosti.
(zde si představte pasivně agresivní přání hezkejch svátků)
Žádné komentáře:
Okomentovat