Bílá je strašně neosobní. Nemocniční.
Pokoj. Bíle vymalovaný, postel se světlým povlečením. Jednoduchej, vlastně celkem moderně zařízenej, ale stejně z něj mám nepříjemnej pocit. Skříň a v ní jednobarevný košile a džíny a obyčejný sukně.
Šediví lidé v jejich neosobních krabičkách. S jejich milým, průměrným životem.
Prášek, sklenice vody a příjemný nic. Komu že to vlastně vadila ta neosobnost?
A přitom, já nikdy nebyla světlý povlečení a holý bílý zdi. Já byla černý povlečení s Rolling Stones a zubynehty se držela svýho punkrockovýho já. Já byla plakáty Green Day a Sum 41 a Slipknot nad postelí.
Já byla nástěnka na zdi. A na ní fotky s Oblíbenou existencí a několika nejbližšíma. Na nástěnce kresba Marly s citátem z Klubu rváčů a plakátky z premiér, kde jsem hrála. Já byla ta nástěnka plná vstupenek a pohledů a drobnejch kresbiček a s plakátem Kurta Cobaina a podpisy We Are Harlot a svazkem mateřídoušky.
Já byla hromada knížek a sešitů a popsaných papírů u postele. King nebo Murakami, vždycky Palahniuk. A zásadně fialový sešity v kroužkový vazbě. A kostičkovaný papíry popsaný tužkou.
Já byla hrnek od kafe na stole mezi hromadou skript a rozepsaných věcí a polámaných tužek a propisek bez náplní.
Já byla odřenej noťas se samolepkou Kurta fuckin' Cobaina.
Já byla károvaný flanelky a tmavý, roztrhaný džíny. Černý tílka. Kanady nebo tenisky.
Ale prý mám sakra konečně dospět. Takže prášek, sklenice vody a další krok k šedivosti. Vzhůru do svýho novýho domova. Ke svýmu novýmu já.
Žádné komentáře:
Okomentovat