Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Napsala jsem něco málo pro toleranceplno.

pondělí 27. března 2017

Den dvacátý první: 3 věci, které chci, aby se ode mě moje děti naučily

Začala bych tím, že k dětem nemám moc dobrý vztah. Většina z nich mě nemá ráda a já zase miluju svůj klid. Nesnesu vřískání, kňourání, zbytečný řeči.... Ale kdoví, že jo. Třeba mě za pár let popadne nějaká myšlenka na to, že rodina není zlo a že by bylo fajn se usadit.

3 věci, které chci, aby se ode mě moje děti naučily


Zaprvý, chtěla bych, aby se naučily upřímnosti. A teď nemyslím tu zlou upřímnost (kterou jsem pochytila já). Chtěla bych, aby věděly, že lhaní je nikam nedostane. Že občas je prostě pravda lepší než milosrdný lži. Že když s něčím nesouhlasí, nemusí vždycky sklopit pohled a říct, dobře, nevadí mi to. Taky bych nechtěla, aby se bály mi říct, že se něco stalo. Protože pokud mi nebudou schopný říct, co je špatně, jak bych jim mohla pomoct?
(Taky prostě nesnesu falešný lidi. Když vám někdo lže přímo do očí, pomlouvá vás za zády... Neodpustila bych si, kdyby takhle dopadly moje děti.)

Taky bych chtěla, aby nebraly všechno jako samozřejmost. Není samozřejmý, že je každá rodina úplná. Není samozřejmý, že mají co jíst. Není samozřejmý, že mají kde bydlet...

Nakonec, byla bych ráda, kdyby si našly něco, co milují - a věnovaly se tomu. Protože myslím, že právě to dělám a chtěla bych, aby to ode mne převzaly. A nemusí to (jako u mě) být psaní nebo hudba nebo knížky. Cokoliv. Protože je mi strašně líto lidí, co se jen tak potácejí, co nic nemilují.

Žádné komentáře:

Okomentovat