Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Napsala jsem něco málo pro toleranceplno.

středa 30. května 2018

Naučit se plavat

"Občas jen chci, aby bylo chvilku ticho, víš? Všechno je tak moc hlasitý a ať jdu kamkoliv, nikde nejsem sama a nikde se necítím v bezpečí a klid se zdá jako něco nereálnýho. Možná jsem jenom vystresovaná, nevím. Šílím z přítomnosti kohokoliv a vytáčí mě, jak všichni mluví, ale zároveň nic neříkají. A když se někomu s něčím svěříš, třeba chce tě zachránit, ale nemůže, protože ty víš, že takhle to nejde, že jsou věci, který musíš zvládnout sám."

Dostala ze sebe celej ten krátkej monolog snad na jedno nadechnutí a vlastně ani nečekala, že jí Jimmy odpoví. Co dostala nový prášky, nikdy s ní nemluvil. Nemohla ho slyšet a viděla ho jen mlhavě, ale cítila jeho přítomnost.

"A vím, že to tak nevypadá, ale doprdele, já se fakt snažím. Řeším ty věci jednu po druhý, ale mám pocit, že jakmile něco vyřeším, posere se něco jinýho. Věřil bys, že fakt, že mám v hlavě tebe a ty bolesti, mi spoustu věcí neulehčuje?"

Ležela v trávě a snažila se odpoutat od reality. Neřešit vůbec nic a odpoutat se od problémů. Ještě před pár dny si myslela, že je na dobrý cestě k jakýmusi vnitřnímu míru, ale to se pletla. Věděla, že i kdyby náhodou byla na dobrý cestě, byla by to uzounká stezka po hrázi rybníka a stačil by jediný chybný krok a už by se znovu topila.

"Nesnáším to, chápeš? Jakmile se mi povede přes něco skoro dostat, objeví se problém. A takhle je to pořád. Věděl jsi, že jsem o Něm na terapii mluvila naposledy v únoru? Teda, jasně že víš, ale do háje, téměř na tři měsíce jsem ho pustila z hlavy. I když jsme se pořád potkávali, i když jsme se občas bavili na akcích, neměla jsem ho v hlavě. A že bylo už na čase!"

Nebyla si ani jistá, proč s Jimmym ještě mluví. Možná ze zvyku, mluvila s ním pravidelně už spoustu let a fakt, že už jí neodpovídal, nemohl změnit, že věděla, že tam stále je.

"Už je to přece dlouho. A já vím, se k lidem příliš vážu a nerada je nechávám odejít, i když se vzájemně ničíme... Ale když už jsem se přes to dostala i já, nemohl by to nechat být? Nemohl by se mi v opilosti přestat omlouvat? Mohl by mě, prosím, nedržet okolo ramen a nezahřívat mi zmrzlý dlaně a neposouvat ke mně svý pivo, protože "moje pivo je naše pivo"? Už nestojím o další opilý uklouznutí, protože vím, jak dlouho jsem přemýšlela o tom posledním. Jenomže ještě pořád nemám dost silnou vůli, abych mu řekla ne..."

Stačil by jeden špatný krok z té dobré cesty k vnitřnímu míru a znovu by se topila. A věděla, že ještě není dost daleko na to, aby při pádu do vody zvládla plavat. Čím déle ale bojovala, čím častěji padala a znovu se pokoušela dát se dohromady, tím jistěji věděla, že jednou se jí to povede.

sobota 19. května 2018

Občas.

Občas přemýšlím, jestli jsem definovaná svou paranoiou, nebo jestli já definuju svoji paranoiu.
Občas přemýšlím, jestli jsem jen předávkovaná kofeinem, nebo jestli už ke mně ta bolet hlavy patří.
Občas přemýšlím, jestli se snažit fungovat a brát všechno, jak mám, nebo jestli by mi nebylo líp, kdybych si dala gin se zázvorovým tonikem.
A občas, občas nepřemýšlím.

Snažím se, přísahám. Věřil bys mi to?

Občas se rozhodnu nepřemýšlet a dám si panáka. Nebo čtyři, ono je to vlastně jedno.
Občas má večer všechny předpoklady pro to, aby byl perfektní, ale já stejně každou půlhodinu kontroluju obrazovku mobilu.

Musím přiznat, že mluvím o jednom konkrétním občas. A vypisuju to ze sebe, protože my dva už spolu nemluvíme... Přitom jsme si bývali tak blízký, byl jsi snad jedinej člen rodiny, co mě znal takovou, jaká doopravdy jsem. Je to hloupý, ne? Život nás občas hází do tak absurdních situací, že nevím, jestli se smát nebo brečet.

A pak, bylo to po prvním ginu s tonikem? Nebo po druhým? Už nevím. Neviděla jsem ho od poslední pseudoumělecký akce u nás ve městě. Jeden z našich společných známých nás po tý akci vezl domů a jeho kamarád se marně pokoušel nám znovu dát prostor, abychom si promluvili.
Jo, přesně od týhle nepovedený pseudoumělecký akce jsme se neviděli. A pak, už vím, bylo to po první skleničce, seděl s kamarády u stolu naproti nám.
Po roce a pár měsících, co jsme si vzájemně komplikovali život, jsme si jen kývnutím na pozdrav.
Život nás občas hází do tak absurdních situací, že nevím, jestli se smát nebo brečet.

A tak teď občas piju, abych trochu spala. A snažím se neumřít. A vážně, vážně se snažím nejen přežívat, ale občas i žít, jak jsem ti slíbila. Ale kdo měl tušit, že je to tak těžký?