tag:blogger.com,1999:blog-81093940850852056632024-03-19T11:39:14.788+01:00Holka ve flanelceNowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.comBlogger134125tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-48252454702305777552020-07-16T20:13:00.000+02:002020-07-16T20:13:11.852+02:00Bordel v hlavě (no.6)<div>
<div>
<b>(duben) Kolikrát ještě?</b> </div>
<div>
Kdy je správnej okamžik si přiznat, že něco nefunguje?</div>
<div>
Kolikrát si člověk musí říct, že tentokrát už se s tím člověkem vidí vážně naposled?</div>
<div>
Kolik lidí člověk musí políbit, aby zapomněl? Stačí jeden? Pět?<i> ...pět je pořád málo.</i></div>
<div>
Kolikrát člověk musí člověk ještě za tmy odcházet přes město z cizí do své vlastní postele, aby měl pocit, že už se přes někoho přenesl?</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Myslela jsem si, že tyhle věci už mám v sobě vyřešený. Neměla bych mít, ve svým věku?</div>
<div>
Jsem dospělá. Jsem samostatná. Nikoho přece nepotřebuju.</div>
<div>
<br /></div>
<b>(květen) Začarovaný kruhy</b> </div>
"V tomhle ti to sluší. To je nový?"<br />
Co ti na to mám říct? Že tyhle černý džíny nosím už rok skoro pořád?<br />
"Ty jsi přibrala?"<br />
<a href="https://www.blogger.com/null" name="more"></a>Jak mám odpovědět? Že jsem zase v tom začarovaným kruhu? Že se motám někde mezi naprostým vyčerpáním a dalším hrnkem kávy?<br />
Snažím se fungovat, přísahám. Ale někdy to prostě nestačí...<br />
Ale děkuju. Že se zajímáš, i když to tak občas nevypadá. Že jsi tady, ačkoliv tě v jednom kuse posílám pryč.<br />
<br />
Popravdě, někdy zas piju čtyři až pět hrnků kafe denně. Někdy ráno vstanu a moje první myšlenka patří tomu, jestli jsem si večer nechala prášky na migrénu na lince - nebo jestli budu muset jít až do koupelny.<br />
Vlasy mi vypadávají po hrstech. Možná je nejvyšší čas se zas nechat ostříhat nakrátko?<br />
<div>
<br /></div>
<div>
"Vnímáš mě?" </div>
<div>
Vnímám, jasně že vnímám. Jen se mi občas těžko daří soustředit se na to, co konkrétně říkáš. Svět okolo se mi poslední dobou zdá jenom jako rušivej šum. </div>
<div>
"Působíš hrozně unaveně, děje se něco?" </div>
<div>
Ani ne. Nebo teda, nic o čem bych s lidma dokázala mluvit z očí do očí. </div>
<div>
<br /></div>
<div>
Začínám zase nesnášet to, kým jsem se stala. A s tím mi nepomůžeš, i když vím, že bys chtěl. Nezasloužím si, aby mě někdo zachraňoval. A možná, možná o to ani nestojím. Konec konců, stejně se všichni musíme zachránit sami. </div>
<div>
<br /></div>
<div>
<b>(červen) Kdo ví?</b> </div>
<div>
Jsou chvíle, kdy vím, že bych asi měla něco cítit. Možná bych měla být naštvaná, možná bych měla být ublížená.</div>
<div>
Myslím, že ještě před pár měsíci bych byla. Tak proč teď ne?</div>
<div>
Vždycky jsem na těchhle stavech nesnášela ten pocit, že vlastně nic necítím. Proto jsem za život udělala tolik pitomostí - snažila jsem se vyvolat v sobě nějakou reakci.</div>
<div>
<br /></div>
<div>
Daří se mi... Až podezřele dobře. Tak proč nejsem konečně spokojená? Proč ještě pořád čekám na to, kdy se konečně něco pokazí?</div>
<div>
<br /></div>
<div>
A pořád poslouchám, že bude zase líp. Že se to všechno srovná, že nemusím být smutná...</div>
<div>
Co všechno bych dala za to, abych byla z něčeho smutná? <i>Možná svoje zásady?</i> </div>
<div>
<br /></div>
<div>
<div>
<br /></div>
</div>
Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-52962551095433783082020-04-01T17:04:00.000+02:002020-04-01T17:04:37.779+02:00O tom, jak jsem skončila na ekonomce, a že to bylo jedno z mála dobrejch rozhodnutí v mým životě.<div style="text-align: justify;">
<b>Změnila jsem obor a svým způsobem jsem na sebe hrdá. </b></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Pár lidí to ví, pár ne - nicméně loni někdy mezi Vánoci a koncem zkouškového jsem začínala tušit, že mý vysněný studium matematiky není vůbec takový, jaký bych si představovala. A, co bylo nejdůležitější, už ten první semestr mi rozhodil tu křehkou psychickou rovnováhu, ke který se mi po maturitě povedlo dojít. Vědomí, že bych tam měla být ještě dalších pět takových semestrů, mě donutilo pochybovat, jestli vůbec titul chci, jestli mi nějaký studium stojí za to, abych se zas cítila mizerně. S vypětím všech sil jsem se dostala do jarního semestru, ale byla jsem fakt nešťastná. </div>
<div style="text-align: justify;">
<br />
<a name='more'></a></div>
<div style="text-align: justify;">
Nesnášela jsem matiku, vážně jsem ji nesnášela (a jarní semestr analýzy už jsem ani nedochodila). Asi jsem to brala jako osobní porážku - moji nejbližší lidi studovali a většina z nich docela šťastně, ale já většinu svých předmětů neměla ráda a každou přípravu na test jsem probrečela. Bylo mi zle před každým seminářem, spánkovej režim šel do háje a ještě jsem se cítila strašně hloupá. Když to studium zvládnou oni, proč to nezvládnu já? To jsem vážně o tolik horší?</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Naopak jsem začala věnovat svůj čas těm dvěma ekonomickým předmětům, co jsem měla navíc. Bavilo mě to - bavilo mě psát seminárku o havarijním pojištění, bavilo mě chodit na semináře z makroekonomie. (Což, jak jsem později zjistila, je na ekonomce prý jeden z největších prváckých strašáků.)</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Začátkem února jsem si v jedné ze svých "doprdele se vším už" fází podala přihlášku na ekonomickou fakultu. Usoudila jsem, že bude jednodušší být blbá na oboru, který není tak časově náročný. </div>
<div style="text-align: justify;">
Měla jsem dvě verze toho, co budu dělat. Lepší z nich - vezmou mě na ekonomku a budu studovat dál, prostě to zkusím. Když zjistím, že nejsem vysokoškolskej typ, můžu jít dělat (Kam, když mám jen gympl a jsem manuálně levá? Netuším). Druhá verze byl kurz účetnictví a nějaká jazykovka.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Nakonec tedy dopadla první verze a já jsem už druhej semestr na ekonomce. A uvědomila jsem si, jak moc byl celej můj předchozí rok na vejšce špatně. Očividně člověk nemusí celé zkouškové probrečet, předměty ho můžou dokonce fakt bavit. A protože už nejsem ve stresu z "neudělám jeden matematickej předmět a naruší mi to celej studijní plán", dala jsem si už na podzim matiku navíc... A bylo to fajn. Bylo to dost fajn na to, bych si příští podzim zapsala něco dalšího podobně zaměřenýho.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Takhle zpětně si říkám, že jsem to měla vidět už začátkem prvního semestru. Před semináři s některými učiteli jsem zvracela nervozitou, protože jsem nechtěla, aby mě ponížili před tabulí. Ale zároveň bych chtěla zmínit jednoho doktoranda, co jsme měli na analýzu. Byl to asi jedinej člověk, co mě tam dokázal něco naučit bez zbytečnýho stresu. </div>
<div style="text-align: justify;">
Byla jsem ve škole od osmi do osmi čtyři dny v týdnu, v pátek celý dopoledne, a čekalo se od nás tolik samostatnýho studia, že jsem musela hodně osekat osobní život. Absolutně jsem netušila, kde se vzal pojem "studentskej život", protože já rozhodně neměla čas ani energii vysedávat večer po hospodách.</div>
<div style="text-align: justify;">
Na druhou stranu, tím, že jsem dodělala první zkouškový (sice doslova v slzách a krvi) a na potřetí udělala i ústní zkouškou z analýzy, jsem si dokázala, že když chci a zaberu, není to nemožný. Jenomže jsem si taky uvědomila, že mi nic nestojí za to, abych znovu a znovu absolvovala několik měsíců neustálýho stresu. </div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Já asi i věřím, že někomu to může vyhovovat - a někomu třeba i tahle vyšší matika jde sama. Pořád jsem v kontaktu se dvěma holkama, co se mnou ten první semestr absolvovaly. A obě jsou na tom oboru pořád a jsou spokojený. Každej to máme v hlavě nastavený jinak a protože jsem zas v prváku, vím, že hrozně moc lidí se na první pokus netrefí do oboru, co by jim vyhovoval. Což, jak jsem si nedávno uvědomila, neznamená, že je člověk blbej nebo méněcennej. </div>
<div style="text-align: justify;">
Mně třeba vyhovuje, když nemusím chodit do školy dopoledne, a to i za cenu sezení ve škole do osmi do večera. Líbí se mi, že si můžu sestavit rozvrh téměř tak, aby mi vyhovoval a aby se dal případně skloubit s prací. Jsem nadšená z toho, že i když sedím celý odpoledne ve škole, mám pak ještě náladu jít si sednout na pivo. A jsem vděčná, že jsem okolo sebe měla lidi, co mi řekli, ať se nebojím zkusit jinou školu. Protože měnit plány, když už jsou v běhu? To je pro mě hodně velkej krok z komfortní zóny.<br />
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Ale vážně, jo? Je celkem jedno, co vlastně člověk studuje, když ho to baví a nezblázní se z toho. Nemusí vás to v budoucnu uživit, spousta lidí nakonec skončí v úplně jiným oboru. Ale pokud vás to studium nebaví, má cenu se tam trápit?</div>
Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-80483852631107382292020-02-13T20:00:00.000+01:002020-02-13T20:00:04.902+01:00Před rokem bych tomu nevěřila."Malá je roztomilá," pousmála jsem se. "Myslím, že K. je fakt v pohodě. Žádná jiná z nich mi nepřišla v pohodě už od Žanet." <i>Ale ty už zase nejsi v pohodě</i>, chtělo se mi říct. <i>Už zase nejsi v pohodě, nechceš si nechat pomoct a přitom právě teď máš nejvíc pro co žít.</i><br />
<i><br /></i>
Už dlouho jsem se nedostala do tak zvláštní situace. A ještě před rokem bych nevěřila, že jednou budu sedět na gauči s tvou přítelkyní, na klíně tvou roční dceru a snažit se tě obhájit. Snažit se pomáhat lidem, co o pomoct nestojej... Snažit se pomáhat tobě, protože ty jsi tu pro mě dřív přesně v těchhle situacích byl.<br />
<br />
"K. je poslední dobou kráva."<br />
<i>A co bys čekal?</i> chtělo se mi odpovědět. <i>Co bys od ní chtěl, když skoro nechodíš domů, když ji necháváš s vaší dcerou samotnou, když děláš přesně to, cos nenáviděl na svým otci?</i><br />
<i><br /></i>
Už dlouho jsem se nedostala do tak zvláštní situace. A ještě před rokem bych nevěřila, že budu spíš na straně tvý přítelkyně než na tvý. Sakra, ty a tvůj brácha jste se o mně vždycky postarali, když bylo potřeba. Je tak těžký si přiznat, že tentokrát tu pomoc potřebuješ ty?<br />
<br />
"A seš si jistej, že k tomu nemá žádnej důvod?"<br />
<i>Nesnažím se tě zahánět do kouta, </i>chtělo se mi říct. <i>Nevím, v čem jedeš, protože mi to neřekneš. Jenomže teď už nejde jenom o tebe. Jsou na tobě závislý dvě skvělý holky a pokud se neprobereš, seberou se a zůstaneš zas sám.</i><br />
<i><br /></i>
"Seš děsná, Terezo, víš o tom?"<br />
Ale viděla jsem ti na očích, že moc dobře víš, co je špatně. A že ještě nejseš připravenej s tím něco dělat. Tak jsem to nechala být, protože věřím, že ve svým věku už bys mohl vědět, co zvládneš... a co ne. Ale stejně jsem dala K. svý číslo, ne protože ti nevěřím, ale protože tě znám. A protože ať už chceš nebo ne, K. a vaše dcera jsou teď tvoje rodina - a tvoje rodina je moje rodina.Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-63705274534265732962019-12-22T21:10:00.000+01:002019-12-22T21:10:27.895+01:00Bordel v hlavě (no.5)<b>17.11. 2019</b><br />
Svoboda je, řekla bych, subjektivní.<br />
Co je pro mne svoboda?<br />
Svoboda je moci říct, že prezident je kunda, a vědět, že by mě za to neměli zavřít.<br />
Svoboda je, že může 200 000 lidí přijít na Letnou a vyjádřit nespokojenost se současnou situací.<br />
<br />
Mít svobodu pro mě hlavně znamená převzít zodpovědnost za sebe a za svoji budoucnost.<br />
<br />
Já nejsu žádná revolucionářka (možná jen trochu sluníčkářka), jsem jen holka, co ráda žije v zemi, kde může vyjádřit svůj názor.<br />
Jsem ráda, že jsem se narodila v době, kdy můžu jít do divadla na Audienci, kdy můžu studovat, aniž by naši museli dělat něco, co je proti jejich přesvědčení, kdy můžu věřit v co chci a kdy se nemusím bát vzít na veřejnosti za ruku holku, kterou mám ráda. Jsem vděčná za to, že tohle všechno můžu, a snažím se to nebrat jako samozřejmost.<br />
<br />
Svoboda je totiž jako hořící svíčka - zahání tmu, ale taky může člověka ošklivě popálit. Zároveň je stejně nestálá, takže když si ji člověk nehlídá, stačí malý závan a zhasne.<br />
<br />
<b>22.11. 2019</b><br />
Funguju na extrémech.<br />
Jednou za čas vysadím kofein a týden jenom prospím. A pak najednou najedu zase na minimálně tři kávy denně a spím v průměru čtyři hodiny za noc.<br />
Jsou dny, kdy nedokážu vstát z postele a jakákoliv aktivita, co vyžaduje sociální interakci, je pro mě noční můra. A jsou dny, kdy mi známá z Humpolce napíše, ať se stavím, a já teda během chvíle jedu za skoro cizí holkou přes půl republiky.<br />
<br />
Jsou dny, kdy se na sebe nedokážu podívat do zrcadla, kdy se nesnáším za každou dětinskou myšlenku, kdy se nedokážu smířit s tím, že je pro mě těžký udržet pozornost i při krátkým rozhovoru. Tohle jsou dny, kterých mívám nejvíc. Dřív jsem se s nimi vyrovnávala psaním. Pak prášky. Pak dočasnými lidmi. Ale co já vím, třeba je na čase přijmout, že můj život je takovej. Nahoře, dole, ale nikdy nic mezi tím. Nemůžu se přece celej život schovávat za svojí diagnózou. Pořád to ještě tak úplně nezvládám říct nahlas a je jen pár lidí, kterým jsem o tom řekla z očí do očí. Ale myslím, že jsem na dobrý cestě k tomu přijmout, že jsem se narodila rozbitá. A že ať už chci nebo ne, tohle mám v kartách rozdáno a je na mně, co s tím zahraju.<br />
<br />
<b>20.12. 2019</b><br />
Občas mě bolí být.<br />
Bolí mě mluvit s lidma.<br />
Bolí mě být sama.<br />
Bolí mě přemýšlet.<br />
Bolí mě snažit se nemyslet.<br />
Bolí mě vědomí, že nejsem dost dobrá.<br />
Bolí mě vědomí, že čím víc se snažím, tím míň mám pocit, že někam směřuju.<br />
<br />
Nesnáším tu holku, která se ze mě stala.<br />
Nesnáším se za to, že moje cíle jsou teď jednoduchý - existovat, dostudovat, dokázat se o sebe postarat.<br />
<br />
A s každou další tabletkou, kterou zapíjím kafem, si říkám, že už jen do konce zkouškového. A pak s tím přestanu. Fakt.<br />
<br />
Potřebovala bych se vrátit o pár kroků zpátky. Nadechnout se. Nerozhodovat se o důležitejch věcech ve spěchu, nevybírat si možnost jen proto, že mám strach vylézt ze svý komfortní zóny. Ale to nejde, nemůžu se vrátit v čase a jak se snažím opravit věci, co už nezměním, kazím tím rozhodnutí v současnosti.<br />
<div>
<br /></div>
<div>
<i>(zde si představte pasivně agresivní přání hezkejch svátků)</i></div>
Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-68932571699452814292019-11-11T18:06:00.002+01:002019-11-11T18:06:59.895+01:00Bordel v hlavě (no.4)<b>9.9. 2019 (Jsou to maličkosti.)</b><br />
Někdy je tak těžký popsat, co je vlastně špatně. V hlavě mám tolik věcí a nedokážu je dát do slov.<br />
<br />
Občas mám pocit, že do toho znovu sklouzávám. Že už přece každou chvíli musím mít zase za zády Svatýho Jimmyho, zase se mi rozeběhnou myšlenky a já se nebudu moct soustředit. Zase nebudu spát, zase od sebe odstrčím lidi, který odstrčit nechci.<br />
<br />
Zatím... Zatím jsou to maličkosti. Pravidelný noční můry. Roztěkanost. O jedno pivo víc, než jsem původně plánovala. O tři kávy víc, než bych měla pít. O dvě jídla denně míň, než jím ve svým normálním stavu.<br />
<br />
Ale občas mám pocit, že tentokrát to bude jiný. Mám okolo sebe skvělý lidi. A tentokrát už dokážu poznat, že zacházím moc daleko. Občas spím klidně i bez toho, abych si k tomu musela dopomáhat. Nemusím zobat bílý štěstí. Snažím se jíst aspoň jedno plnohodnotný jídlo denně, dokonce občas i snídám.<br />
<br />
Tentokrát to musí bejt jiný. Copak mi zbývá něco jinýho než tomu věřit?<br />
<b><br /></b>
<b>10.10. 2019 (Mějte mě rádi.)</b><br />
Jsou dny, kdy nevím, jestli jsem se vydala správným směrem. Tak trochu bloudím od jednoho člověka k druhýmu, ale žádného z nich se nechci dotknout. Mám ráda lidi (sakra, ani byste nevěřili jak moc mi záleží na těch, na kterých by po těch letech už záležet nemělo), ale zároveň nikoho z nich nedokážu vystát.<br />
<br />
Nechte mě být. Mějte mě rádi. Nedotýkej se mě. Potřebuju obejmout.<br />
<br />
Občas jsem příliš plná protikladů. Občas nedokážu říct, co jsem já a co je jen ten bordel v mý hlavě.<br />
<br />
Jsou dny, kdy mi nezbývá než věřit, že jsem se rozhodla správně. Někdy prostě člověk <i>musí</i> věřit, protože jsou věci, co už se změnit nedají. A litovat jich by byla ztráta času.<br />
<br />
Občas mě drží nad vodou jen vědomí, že jednou musí bejt líp. Protože člověk bez naděje je už v podstatě mrtvej.<br />
<div>
<br /></div>
<div>
<b>28.10. 2019 (Moc mladý na to, abychom rozuměli lásce.)</b></div>
<div>
<div>
Jsem mladá. Nerozumím lásce.</div>
<div>
Láska je pro mě...</div>
<div>
strach</div>
<div>
bolest</div>
<div>
štěstí</div>
<div>
bezpečí</div>
<div>
ticho</div>
<div>
hluk</div>
<div>
nervozita</div>
<div>
klid</div>
<div>
přátelství</div>
<div>
nenávist</div>
<div>
vztek</div>
<div>
náklonnost</div>
<div>
zranitelnost<br />
prázdnota</div>
<div>
víra</div>
<div>
odevzdanost </div>
<div>
důvěra </div>
<div>
světlo </div>
<div>
poblouznění. </div>
<div>
Láska je pro mě všechno. Láska pro mě neznamená nic. </div>
<div>
Jsem mladá na to, abych mohla rozumět lásce. Všichni jsme. </div>
</div>
Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-1749278651109250962019-09-04T12:20:00.001+02:002019-09-04T12:20:18.970+02:00Bordel v hlavě (No.3)<b>28.6. 2019</b><br />
Někdy bych se nejraději hned ráno jen schoulila pod deku a zapomněla na všechno okolo.<br />
Jenomže teď jsem prý dospělá, takže místo toho si dám černý kafe, trochu zamaluju kruhy pod očima a v práci se mi povede zaměstnat hlavu dost na to, abych si na problémy vzpomněla až cestou domů.<br />
<br />
Někdy si říkám, že Osud má vážně pitomej smysl pro humor. Co jiného by to mohlo být?<br />
<br />
Někdy mám pocit, že lidí okolo je moc a děje se toho moc a život je na mě moc. Někdy mám pocit, že si mě lidi prohlíží, že dokáží poznat, co se mi honí v hlavě, že vidí, jak moc jsem rozbitá.<br />
Ale teď jsem prý dospělá, takže si po práci udělám večeři, okolo půlnoci zapiju prášek vínem a zkouším spát aspoň čtyři hodiny za noc. A říkám si, že jestli mi to má odrovnat játra, ať je to <i>prosím</i> co nejdřív.<br />
<br />
<b>27.8. 2019</b><br />
občas mám pocit, že za každej krok dopředu udělám dva zase zpátky.<br />
celý léto se snažím slepit. občas se toho totiž sejde moc v jednu chvíli a pak stačí jen maličkost a člověk je zhruba tam, kde byl před rokem.<br />
snažím se. copak to není dost?<br />
<br />
nebudu lhát, hodně mi pomáhá mít všechno pevně daný.<br />
vstát. snídaně. čtení/sudoku/uklízení/co-je-zrovna-potřeba. oběd. autobus. práce. autobus. večeře. jeden nebo dva díly seriálu. trocha spánku.<br />
je jednodušší si udržet čistou hlavu, když vím, co bych měla dělat za hodinu.<br />
<br />
nebudu lhát, hodně mi pomáhá nemít moc volného času. přemýšlení mi nikdy nic neulehčilo.<br />
je jednodušší fungovat na autopilota.<br />
<br />
ale stejně mám pocit, že místo abych se pohybovala dopředu, dělám zase kroky zpátky. jako před rokem.<br />
<br />
<b>3.9. 2019</b><br />
nemůžu se zbavit něčeho, co jsem napsala zhruba před rokem. je nutný, aby dva lidi měli správnej okamžik? nebo má člověk preferovat krátkodobý štěstí, ačkoliv ví, že líp mu pak nebude?<br />
<br />
pořád čekám, jestli mi někdo dá důvod neutíkat, ale tak nějak uvnitř stejně vím, že ten důvod si musím najít sama. jako vždycky všechno.<br />
já sama jsem jedinej člověk, kterýho budu muset snášet už napořád. a od sebe utýct nemůžu, i když jsem to teda rozhodně zkoušela.<br />
<br />
nebudu ale lhát, spát samotná už mě nebaví. chci zpátky ten klidný spánek, co mám jen vedle někoho, komu věřím.<br />
a vlastně ještě po alkoholu. možná jsou všechny mý problémy způsobený jenom tím, že málo piju.<br />
<br />
bude zas líp. musí. co jinýho zbývá, než tomu věřit?Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-85843526489313450002019-07-05T20:28:00.002+02:002019-07-05T20:34:46.282+02:00Přestat utíkat."Víš co je nejdivnější?"<br />
Nečekala na odpověď. Vždyť Svatej Jimmy s ní stejně mluvil jen když chtěl on. "Čím víc se snažíme dostat z toho našeho kruhu, tím víc opakujem svý chyby."<br />
Věděla, že tam Jimmy je, i když neodpovídal. Poslouchal, čekal na svoji příležitost. Ačkoliv tedy, dělal on někdy něco jiného?<br />
<a name='more'></a><br />
"Možná, já nevím, bych měla dovolit lidem, aby mě fakt poznali? Protože, já vím, je to moje chyba, ale vždycky po chvíli ucuknu. Když se ta osoba dotkne něčeho, na co jsem citlivá. Nemluvím o svý hlavě. A nemluvím o tobě a o terapii. Nemluvím o tom, jak mám dosraný zdraví, protože co je komu do toho, že mám o trochu blíž k hrobu než on?"<br />
Nevěděla, jestli je víc smutná nebo naštvaná.<br />
<div>
<br /></div>
<div>
<div>
"Nejhůř asi snáším tu bezmoc, víš? Protože můžu dát dohromady sebe a svůj život, můžu se zase pravidelně ukazovat u doktorky a zobat si svý bílý štěstí. Ale přestane pak bejt svět tak děsivej? Pořád je tu nekonečně moc věcí, který ovlivnit nedokážu. Já jsem fakt úplně pitomá, co? Šílím kvůli tomu, že nemám věci pod kontrolou, ale odmítám za sebe převzít zodpovědnost."</div>
<div>
Měla sice zavřený oči, ale i tak téměř viděla, jak jí na to Jimmy přikyvuje. Měla zavřený oči, ležela v trávě a užívala si ten klid. Co se přestěhovala do města, skoro zapomněla, jak úžasný je ticho.</div>
</div>
<div>
<br /></div>
<div>
"Úplně jsem zapomněla, jaký to je, když člověk necítí. Protože v jednu chvíli má člověk pocit, že cítí úplně všechno... A najednou má v sobě naprostý prázdno. A pije, aby měl pocit, že to prázdno jde nějak vyplnit. Až ve chvíli, kdy mi došlo, že nechci znovu vídat lidi jen tak, abych se necítila úplně sama, jsem si uvědomila, jak hluboko zase padám."</div>
<div>
A Jimmy... Jimmy se jí po dlouhé době zase dotkl. Nebyl to přímo uklidňující dotyk, to ani nemohl být. Ale z nějakého důvodu prostě byla ráda, že na tohle vlastně není úplně sama.</div>
<div>
<i><br /></i></div>
<div>
<i>Víš, že to je přesně ten důvod, proč ti vyhovují volnější vztahy? A vztahy na dálku? </i>Neslyšela Jimmyho promluvit už tak dlouho, že ho nejprve nepoznala. <i>Copak sis myslela, že dokážeš přestat utíkat? To bys nejprve musela někomu ukázat nejenom Terku, ale i Nowu.</i></div>
Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-86864455823325448642019-06-03T19:00:00.000+02:002019-06-03T19:00:17.939+02:00Bordel v hlavě (no.2)<div style="text-align: justify;">
<b>18.3. 2019</b></div>
<div style="text-align: justify;">
Slyšela to snad každá holka, ne? <i>"Vyroste z tebe tvá matka a vezmeš si kopii svého otce."</i> Bráníme se tomu. Říkáme, že takhle přece neskončíme. Vezmeme si z ní příklad. Nevlezem do nezdravýho vztahu. Nenecháme se sebou zametat.</div>
<div style="text-align: justify;">
Ale které z nás se to povede?</div>
<div style="text-align: justify;">
Nemyslím to nijak špatně. Já si své mamky vážím. Nejmladší ze tří dětí, neměla peníze aby dostudovala a neměla ani čas je vydělat - starala se o syny své sestry. Ti později víceméně vychovávali mě, ale o svém vztahu k nim (a konkrétně k tomu jednomu, se kterým jsem trávila nejvíc času) dneska psát nechci, už jsem toho o nich napsala spoustu. Třeba <a href="http://ainowa.blog.cz/1603/tohle-prece-nejsi-ty" target="_blank">tady</a>.</div>
<div style="text-align: justify;">
Ale jestli něco nechci, tak je to skončit s někým, jako je můj otec. Protože on je ten typ člověka, u kterého poznáte, jak moc je rozbitý, až když je příliš pozdě.</div>
<div style="text-align: justify;">
Nikdy jsem bohy o nic neprosila, možná proto, že nevím, jak se k nim obrátit. Navíc, bohové je zvláštní označení, spíš věřím v něco jako vyšší sílu, osud možná? Nicméně, pokud něco takového opravdu existuje, prosím, i přes svou hrůzu ze samoty bych raději zůstala sama. Prosím. Prosím.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<b>25.4. 2019</b></div>
<div style="text-align: justify;">
kdyby mi někdo před rokem řekl, že na tom budu takhle, asi bych se mu vysmála.</div>
<div style="text-align: justify;">
cože? já a ve vztahu na dálku? cože, já v jednu v noci odcházím z hospody s tou divadelnicí, kterou jsem jeden čas nemohla ani cítit? cože, já jezdící domů skoro každej víkend? bohové, proč?</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
kdyby mi před rokem někdo řekl, že napsat odstavec měsíčně pro mě bude takovej problém, asi bych se mu vysmála.</div>
<div style="text-align: justify;">
cože? já a jít někam bez sešitu na poznámky? cože, já a skoro nečíst papírový knížky? cože, přece není možný, abych si vypěstovala averzi k matematice... ne?</div>
<div style="text-align: justify;">
když mi jeden kluk tenkrát řekl, ať jdu studovat něco, u čeho mi nebude vadit, když to začnu nenávidět, myslela jsem, že je to vtip.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
myslím, že bych měla občas trochu spát. věděli jste, že když za tři týdny má ve vašem jídelníčku nejblíž k masu toust se šunkou, a pak si u babičky dáte vepřovej řízek, poblijete se z toho?</div>
<div style="text-align: justify;">
tohle mělo mít pointu, ale co už. úspěšně od sebe odháním poslední známý a hruba po půlroce zase přemýšlím o prášcích na spaní. život je skvělej.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<b>31.5 2019</b></div>
<div style="text-align: justify;">
neexistuje něco jako zbavit se psychický nemoci. člověk ji může něčím utlumit, může mít lepší období, kdy se ta věc skoro neprojevuje... ale zrovna tahle mrcha se člověka nikdy nepustí. </div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
a tak zobu prášky. znovu. pravidelně. a když je zrovna nezaliju vínem, jsem v pořádku. běhám, aniž bych měla potřebu běžet až do naprostýho vyčerpaní. dodělala jsem si zkoušky a s trochou štěstí mi dopadne celkem příjemná brigáda. mám před sebou celý léto, svět se rozhodl nepočkat až se seberu (a s každým dalším dnem mířit víc a víc do sraček)... ale poprvý si jsem jistá, že je to dobře. dokud zobu svý prášky a jsem nucená se nezastavit, zdá se všechno v pořádku. a třeba i bude, co já vím. žiju. ŽIJU. což je víc, než jsem kdy doufala že v tomhle věku budu. což je víc, než zvládla jedna známá z terapie, co si tenhle týden lehla na koleje, protože jí řekli, že má hlavu naprosto v pořádku. takže třeba se stanou i další nemyslitelný věci. </div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
život je přece plnej debilních překvapení (ale díky bohům i dobrýho kafe, levnýho alkoholu a legálních drog). </div>
Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-40034653118072991912019-03-15T21:51:00.002+01:002019-03-15T21:51:16.116+01:00Dospělost je mýtus.<div style="text-align: justify;">
Je to divný, ne? Za chvíli mi bude dvacet. <i>Dvacet</i>. Neměla bych už být, já nevím, rozumná? Dospělá? Umět se o sebe postarat? Kdo by si vůbec myslel, že to doklepu tak daleko? </div>
<div style="text-align: justify;">
Ale jsem živá a pořád nevím, kam vlastně směřuju a neumím uvařit o moc víc než těstoviny a sakra, věděli jste, že i když bydlíte na vysokoškolský koleji, v některejch městech musíte platit zvlášť odpady?</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Ale držím se. Nějak. Myslím. I když ještě pořád jsem se nenaučila ptát jiných lidí, když něčemu nerozumím, takže místo toho, abych se naučila tisknout na kolejní tiskárně, jsem si pořídila svou vlastní maličkou. A nepůjčuju si učebnice ze školní knihovny domů, protože se bojím mluvit s knihovnicí.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Věděli jste, že klobouk se někdy může považovat za symbol odvahy?</div>
<div style="text-align: justify;">
Protože, no, já si moc odvážná nepřipadám, ale ten klobouk jsem si stejně nechala. Ne jako symbol odvahy, ale jako památku poslední představení s tímhle divadelním souborem.</div>
<div style="text-align: justify;">
Takže po všech těch letech mám konečně vlastní klobouk, ačkoliv jsem si jich za posledních pár let napůjčovala spoustu. Třeba je to tak i s tou odvahou - tentokrát už nebude půjčená, ale moje?</div>
<div style="text-align: justify;">
Když tedy z téhle kloboukové divadelní hry ukradnu ještě jednu myšlenku - happyendy bývaj hořkosladký. Když se má něco posrat, no, přece se to posere pořádně a ten smrad se za váma potáhne ještě nějakou dobu. </div>
<div style="text-align: justify;">
Což ale neznamená, že to v dlouhém období nemůže bejt aspoň k něčemu dobrý, ne?</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
No, jak už jsem říkala, sakra. Mám rok po maturitě a byla jsem naprosto nepřipravená vržena do dospělýho světa a popravdě, se spoustou věcí si furt nevím rady. Třeba s kolejní pračkou, protože myslím, že ten stroj mě nenávidí. A taky, bohové, existují nějaká pravidla pro small talk ve společný kuchyňce, nebo tam u toho sporáku stojíte s tím druhým člověkem vzájemně ve svých osobních zónách naprosto potichu? (Ano, tomuhle už jsem se naučila vyhýbat a ty svý těstoviny si vařím zásadně v hodiny, kdy tam nikdo jinej není.)</div>
<div style="text-align: justify;">
Jediná dospělá věc, kterou fakt umím, je podat daňový přiznání. </div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Jsem si celkem jistá, že dospělost je mýtus. Že se člověk prostě jen protlouká ve stylu pokus-omyl do tý doby, než se naučí předstírat, že ví, co vlastně dělá.</div>
Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-9333435913786869632018-12-10T21:26:00.000+01:002018-12-10T21:26:06.732+01:00Ticho."Jsi spokojenější."<br />
<div>
Nebyla to otázka, ale já stejně přikývla. "Jsem, mnohem."<br />
Nevěděli jsme, jak se vypořádat s tím tichem, co mezi námi vládlo. Už dlouho jsem s tebou neseděla v jednom autě, už dlouho jsme spolu pořádně nemluvili.<br />
Po dlouhé době jsem seděla v tvým autě a bylo to úplně poprvý, co si pamatuju, kdy v něm nehrála žádná hudba.<br />
<a name='more'></a><br />
"Co vlastně škola? Jak se ti žije, když jsi konečně tak daleko odsud?"<br />
"A co vlastně <i>přítelkyně</i>?" Nechtěla jsem, aby to znělo tak jedovatě, ale už bylo pozdě. "Slyšela jsem, že se malá už narodila. <i>V září</i>."<br />
Dobře, možná to vyznělo přesně tak jedovatě, jak jsem chtěla.<br />
<br />
Nevěděli jsme, jak se vypořádat s tím tichem, co mezi námi vládlo.<br />
<br />
"Takže máš přítele." Ani tohle nebyla otázka, ale já znovu přikývla.<br />
"Nojo. Jsem skoro stejně překvapená, jako jsi ty."<br />
"Nejsem <i>překvapený</i>," zamumlal jsi a poprvý ten večer jsem z tebe cítila... Já nevím, možná toho kluka, kterýho jsem znávala? Kluka, co hrál na kytaru Foo Fighters a co mi pouštěl Offspring na kazetě, když jsem byla malá. Toho kluka, co musel strašně rychle dospět.<br />
"Jen jsem vždycky věděl, že se o sebe dokážeš postarat sama. A měl jsem pocit, že ke spokojenosti nepotřebuješ nikoho dalšího."<br />
<br />
Nevěděli jsme, jak se vypořádat s tím tichem, co mezi námi vládlo.<br />
<br />
"Takže." Nevěděla jsem, co chci říct, ale to ticho mě ničilo. Jak se stalo, že spolu nedokážeme mluvit? Věděl jsi o mně skoro všechno. Já věděla skoro všechno o tobě. (Skoro všechno je těžko definovatelný pojem, něco mezi "myslím si, že je toho hodně" a "je toho hodně".)<br />
"Takže."<br />
<br />
Nakonec jsme se rozhodli vyřešit ticho tak, jako jsme dřív řešili úplně všechno. Hudbou. A když jsem si uvědomila, že máš v přehrávači Americanu od Offspring, napadlo mě, že se toho až tolik změnit nemohlo.</div>
Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com4tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-9619341670785271652018-12-04T21:44:00.001+01:002018-12-04T22:56:57.544+01:00Bordel v hlavě.<b>22.8. 2018</b><br />
myslím, že začnu znovu pravidelně běhat. proč vlastně ne?<br />
začala jsem tenkrát tuším, abych si trochu zlepšila fyzičku. abych si dokázala, že moje plíce nejsou tak rozbitý, jak to vypadá.<br />
nevím, jestli dokážu úplně popsat, co jsem na běhání měla tak ráda. asi to byl ten pocit, kdy je člověk na kraji svých sil. píchá ho v plicích a v boku a nemůže se pořádně nadechnout a motá se mu hlava a má mžitky před očima a zvedá se mu žaludek. a co je hlavní, člověku je pak už všechno jedno.<br />
nejspíš už chápete, proč jsem přestala běhat trasu podél kolejí. a proč jsem nakonec musela přestat úplně.<br />
myslím, že začnu znovu pravidelně běhat. vždyť co by se mohlo pokazit?<br />
<br />
<b>7.9. 2018</b><br />
přijímáme jen takovou lásku, o které si myslíme, že si ji zasloužíme. jenomže co pak bude s těmi, co touží být milováni, ale nedokáží přijmout, že by je někdo mohl mít doopravdy rád? ne jejich životní styl, ne představu o tom, jací jsou, ale je samotné.<br />
<br />
a občas, občas to vyjde a dva lidi se najdou. ale co dělat, pokud pro ně v tomhle světě neexistuje správný místo a správnej čas? co dělat, když jsou všechny okolnosti proti? nevěřím pohádkám a nevěřím na osud. pokud se dva mají najít, najdou se - to je sračka. vztah nemůže být jen trocha citů a přitažlivosti, vztah je práce a budování stabilních základů a to všechno musí být těmi city a tou přitažlivostí spojené. ale tak, jako nejsme všichni zedníci, nejsme ani všichni osobou do vztahu.<br />
EXISTUJE PRO DVA LIDI SPRÁVNEJ OKAMŽIK? nebo je to jen výmysl a lidi si musí správný okamžik vytvořit?<br />
<br />
<b>21.11. 2018</b><br />
co když každej z nás má jen omezený počet lásky, kterou může vydat? co když už při narození je rozhodnuto, kolik toho budeme za život cítit?<br />
možná dáváme lásku lidem, kteří si ji nezaslouží, možná právě tohle děláme znovu a znovu, potkáváme lidi, o kterých si myslíme, že bychom je mohli milovat, dáváme jim část sebe, kterou už nikdy nedostaneme zpátky. ale není v tom případě možné, že za nějakou dobu už v nás nezbude nic, co bychom tomu člověku mohli dát? že už v nás nebude dost citů na to, abychom mohli milovat? (nebo si myslet, že milujeme - vždyť je to to samé)<br />
jestli ale právě tohle není cílem? nejde nám ve výsledku všem o to, abychom k sobě někoho navázali dřív, než budeme citově prázdní?<br />
a nebo jsem zase úplně, úplně mimo.Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-34037777580023182892018-10-14T18:56:00.005+02:002018-10-14T18:56:59.784+02:00Cider tvý problémy nevyřeší, ale Svatej Jimmy by mohl."Jsem fakt kráva, viď?"<br />
Opřela si čelo o kolena. Svatej Jimmy, stejně jako už spoustu měsíců, mlčel. A ona přitom víc než cokoliv měla pocit, že ho znovu potřebuje slyšet.<br />
<br />
"Já vím, že se mnou už nemůžeš mluvit. A řekli mi, že už nejspíš nebudeš, že jsi pryč. Což by teda mělo být znamení, že jsem na dobrý cestě. Třeba jsem, co já vím," povzdechla si. "Jenomže... Věřil bys, že cítit něco hrozně bolí? Nejspíš jsem to po celý tý době zapomněla. Tak moc jsem chtěla něco cítit, že když to přišlo, mám chuť od toho utýct. Já jsem tak pitomá."<br />
Nevěděla, co má dělat. Bylo pozdě na to ucuknout, ačkoliv o tom někdy uvažovala. Bylo pozdě ucuknout, protože už si ho příliš oblíbila. Bylo pozdě ucuknout, protože si nedokázala představit, co by bez něj dělala. A to ji právě děsilo nejvíc.<br />
<br />
"Vysvětli mi, co to zas dělám, prosím. Protože když jsem s tebou naposledy mluvila, řešili jsme něco podobnýho. Je možný, že už je to skoro rok, co mi neodpovídáš? Vybledl jsi a já nevím, jestli už si tě jenom nenamlouvám. Třeba už nejsi v mý hlavě, třeba už jsi jenom moje výmluva."<br />
Nevěděla, jestli se víc bojí toho, že toho cítí tolik, nebo toho, že to cítit přestane. Že jí to v hlavě zase přepne a všechno pokazí a odežene od sebe dalšího člověka, co by si zasloužil víc. Nevěděla, jestli je vůbec schopná nějakých silných citů. Nevěděla, jestli to neprožívá tolik, protože už dlouho nic necítila.<br />
<br />
"Jenom mi odpověz, prosím. A nenech mě ucuknout, ano? Protože i když je pro mě moc dobrej, jsem příliš sobec na to, abych ho chtěla nechat jít."<br />
A Jimmy jí, po všech těch měsících, kdy jeho přítomnost cítila jen mlhavě, položil ruku na rameno. <i>V tomhle jsme spolu, Maličká. Přece sis nemyslela, že bych tě nechal samotnou?</i>Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com7tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-85176122834700884062018-07-22T13:43:00.000+02:002018-07-22T13:43:37.883+02:00Tohle prostě není dost.Takže tohle je život? Průměrnej, dospělej život? Práce, kterou většinu času nesnášíš, lidi, který nechceš vídat - a večer po směně pivo, aby člověk dokázal aspoň na pár hodin usnout?<br />
Už se nedivím, že jsi vždycky hledal způsob, jak od toho utýct. To máme asi v krvi. Utíkáme od věcí, když začnou být moc těžký, moc opravdový.<br />
<br />
<a name='more'></a><br />
Mrzí mě, že se dozvídám od cizích lidí, že budete mít <i>holčičku</i>. Tvůj brácha má samý kluky, i když jsme všichni chtěli v rodině malou holčičku, ta tvoje holka bude za měsíc rodit a já se všechno dozvím od cizího kluka. I to, že je těhotná, jsem se dozvěděla od někoho jinýho.<br />
Proč už spolu nemluvíme? Protože ty už nemůžeš utíkat... a já utíkám o to víc?<br />
<br />
Protože pravda je, že co jsem přestala pravidelně běhat, utíkám místo toho od reality. Od povinností. Od starostí. <i>Od lidí.</i><br />
Cítil ses takhle taky, žejo? Ale já chodím k doktorce a měla bych být <i>v pořádku</i>. Dost v pořádku na to, abych neutekla úplně. Jako ty.<br />
Ale pravda je, že musím mít upozornění v mobilu, aby mi to připomnělo, že se musím občas najíst. Že jen z kofeinu, piva a čokolády nemůžu fungovat. (škoda.)<br />
Pravda je, že ať dělám cokoliv, nikdy to není dost.<br />
<br />
A tak je páteční noc, možná skoro sobotní ráno, a kamarád mě drží okolo ramen jako vždycky a mám v ruce kelímek s teplým pivem a předstírám, že tohle není další útěk od reality.<br />
Předstíral jsi to taky? Že se jdeš pobavit s oblíbenýma lidma, ale místo toho jsi byl prostě rád, že jsi pryč? Taky ti bylo ve skutečnosti jedno, kdo to vedle tebe stojí?<br />
<br />
Je to život? Přežívání?<br />
Kdybych aspoň věděla, na co čekám, všechno by bylo jednodušší.<br />
Jenomže lidi jako já a ty neberou svůj život do vlastních rukou.<br />
A tak pořád utíkám a vím, že tenhle život pro mě není dost, že bych chtěla něco víc.Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com6tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-81704408202587773552018-05-30T06:41:00.000+02:002018-05-30T06:46:59.783+02:00Naučit se plavat"Občas jen chci, aby bylo chvilku ticho, víš? Všechno je tak moc hlasitý a ať jdu kamkoliv, nikde nejsem sama a nikde se necítím v bezpečí a klid se zdá jako něco nereálnýho. Možná jsem jenom vystresovaná, nevím. Šílím z přítomnosti kohokoliv a vytáčí mě, jak všichni mluví, ale zároveň nic neříkají. A když se někomu s něčím svěříš, třeba chce tě zachránit, ale nemůže, protože ty víš, že takhle to nejde, že jsou věci, který musíš zvládnout sám."<br />
<br />
Dostala ze sebe celej ten krátkej monolog snad na jedno nadechnutí a vlastně ani nečekala, že jí Jimmy odpoví. Co dostala nový prášky, nikdy s ní nemluvil. Nemohla ho slyšet a viděla ho jen mlhavě, ale cítila jeho přítomnost.<br />
<br />
"A vím, že to tak nevypadá, ale doprdele, já se fakt snažím. Řeším ty věci jednu po druhý, ale mám pocit, že jakmile něco vyřeším, posere se něco jinýho. Věřil bys, že fakt, že mám v hlavě tebe a ty bolesti, mi spoustu věcí neulehčuje?"<br />
<br />
Ležela v trávě a snažila se odpoutat od reality. Neřešit vůbec nic a odpoutat se od problémů. Ještě před pár dny si myslela, že je na dobrý cestě k jakýmusi vnitřnímu míru, ale to se pletla. Věděla, že i kdyby náhodou byla na dobrý cestě, byla by to uzounká stezka po hrázi rybníka a stačil by jediný chybný krok a už by se znovu topila.<br />
<br />
"Nesnáším to, chápeš? Jakmile se mi povede přes něco skoro dostat, objeví se problém. A takhle je to pořád. Věděl jsi, že jsem o Něm na terapii mluvila naposledy v únoru? Teda, jasně že víš, ale do háje, téměř na tři měsíce jsem ho pustila z hlavy. I když jsme se pořád potkávali, i když jsme se občas bavili na akcích, neměla jsem ho v hlavě. A že bylo už na čase!"<br />
<br />
Nebyla si ani jistá, proč s Jimmym ještě mluví. Možná ze zvyku, mluvila s ním pravidelně už spoustu let a fakt, že už jí neodpovídal, nemohl změnit, že věděla, že tam stále je.<br />
<br />
"Už je to přece dlouho. A já vím, se k lidem příliš vážu a nerada je nechávám odejít, i když se vzájemně ničíme... Ale když už jsem se přes to dostala i já, nemohl by to nechat být? Nemohl by se mi v opilosti přestat omlouvat? Mohl by mě, prosím, nedržet okolo ramen a nezahřívat mi zmrzlý dlaně a neposouvat ke mně svý pivo, protože "moje pivo je naše pivo"? Už nestojím o další opilý uklouznutí, protože vím, jak dlouho jsem přemýšlela o tom posledním. Jenomže ještě pořád nemám dost silnou vůli, abych mu řekla ne..."<br />
<br />
Stačil by jeden špatný krok z té dobré cesty k vnitřnímu míru a znovu by se topila. A věděla, že ještě není dost daleko na to, aby při pádu do vody zvládla plavat. Čím déle ale bojovala, čím častěji padala a znovu se pokoušela dát se dohromady, tím jistěji věděla, že jednou se jí to povede.Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-82151645757560331262018-05-19T17:19:00.001+02:002018-05-19T17:19:51.093+02:00Občas.Občas přemýšlím, jestli jsem definovaná svou paranoiou, nebo jestli já definuju svoji paranoiu.<br />
Občas přemýšlím, jestli jsem jen předávkovaná kofeinem, nebo jestli už ke mně ta bolet hlavy patří.<br />
Občas přemýšlím, jestli se snažit fungovat a brát všechno, jak mám, nebo jestli by mi nebylo líp, kdybych si dala gin se zázvorovým tonikem.<br />
A občas, občas nepřemýšlím.<br />
<br />
Snažím se, přísahám. Věřil bys mi to?<br />
<br />
Občas se rozhodnu nepřemýšlet a dám si panáka. Nebo čtyři, ono je to vlastně jedno.<br />
Občas má večer všechny předpoklady pro to, aby byl perfektní, ale já stejně každou půlhodinu kontroluju obrazovku mobilu.<br />
<br />
Musím přiznat, že mluvím o jednom konkrétním občas. A vypisuju to ze sebe, protože my dva už spolu nemluvíme... Přitom jsme si bývali tak blízký, byl jsi snad jedinej člen rodiny, co mě znal takovou, jaká doopravdy jsem. Je to hloupý, ne? Život nás občas hází do tak absurdních situací, že nevím, jestli se smát nebo brečet.<br />
<br />
A pak, bylo to po prvním ginu s tonikem? Nebo po druhým? Už nevím. Neviděla jsem ho od poslední pseudoumělecký akce u nás ve městě. Jeden z našich společných známých nás po tý akci vezl domů a jeho kamarád se marně pokoušel nám znovu dát prostor, abychom si promluvili.<br />
Jo, přesně od týhle nepovedený pseudoumělecký akce jsme se neviděli. A pak, už vím, bylo to po první skleničce, seděl s kamarády u stolu naproti nám.<br />
Po roce a pár měsících, co jsme si vzájemně komplikovali život, jsme si jen kývnutím na pozdrav.<br />
Život nás občas hází do tak absurdních situací, že nevím, jestli se smát nebo brečet.<br />
<br />
A tak teď občas piju, abych trochu spala. A snažím se neumřít. A vážně, vážně se snažím nejen přežívat, ale občas i žít, jak jsem ti slíbila. Ale kdo měl tušit, že je to tak těžký?Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com5tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-72705283477919394092018-04-22T18:54:00.000+02:002018-04-22T18:54:04.677+02:00Malý velký závislosti"Cítím se líp," podívala se tmavovláska do očí osoby, která seděla naproti ní.<br />
"Víš, já poznám, že mi lžeš."<br />
"Cítím se trochu líp," pokusila se tmavovláska o úsměv.<br />
"Ani tohle mě nepřesvědčí."<br />
"Omezila jsem kofein. Spím. Pokouším se socializovat. Cítím se líp," pronesla bez náznaku jediného citu.<br />
"Opravdu spíš?"<br />
"Občas i sedm hodin v kuse. Beze snů." Tmavovláska konečně uhnula pohledem. Prozradila se.<br />
<br />
<a name='more'></a>"Já to chápu, oni ti tohle divadlo možná věřili. Ale já, já tě znám. Musíš nejdřív vysadit ty prášky. Promiň."<br />
"Jenom to podepíšeš," zaúpěla tmavovláska. "Chci od tebe jeden podpis. Máš titul, máš tu práci a hlavně - dlužíš mi laskavost."<br />
"Mám nějaký zásady, dobře? Nenechám tě se takhle zničit. Obě víme, kam by tohle vedlo."<br />
"No? Kam by to vedlo?" Tmavovláska tázavě pozvedla jedno obočí, ale místo odpovědi se jí dostalo jen významného pohledu.<br />
<br />
"Nechápeš to," povzdechla si tmavovláska po chvíli ticha."Je mi mizerně, jinak bych tě o to neprosila. Nevím, co jinýho teď udělat. Nechci zase skončit někde mezi doktorama, nechat si připomínat svý problémy, nechat se pozorovat jako králík v kleci. Chci jenom klid. Ticho v hlavě."<br />
"To chtějí všichni. Proto pijeme. Proto kouříme. Proto putujeme z postele do postele. Proto děláme spoustu jiných sraček. Ale víš, co s tebou ty prášky dělají. Srovnalo by ti to hlavu, možná, ale rozhodilo zbytek těla. A to si na sebe nevezmu."<br />
Tmavovláska nervózně poklepala prsty o stůl. "Jenomže tyhle jsou jediný, který mi nezamlží myšlenky! Můžeš mi aspoň napsat něco na spaní? Prosím? Slíbím ti, že na to nebudu pít. Kofein, trocha klidnýho spánku a myšlenky nebudou tak ostrý... A zároveň ne úplně otupený."<br />
"Vážně? A co pak uděláš, až tě začne bolet hlava? Pro co sáhneš, když tě přepadne jeden z těch tvých stavů?"<br />
<br />
Tmavovláska jen potřásla hlavou. Copak bylo tak těžký to pochopit? Všechno, co její známá vyjmenovala, už zkusila. Sakra, byla ochotná udělat skoro cokoliv, aby zastavila svý myšlenky. Pila, ale brzo zjistila, že téměř každá věc, které v životě lituje, začala alkoholem před pátou odpoledne. Občas se někde s někým zapomněla, asi aby pár doteky zahnala prázdnotu uvnitř. Aby se mohla soustředit na ruce, který jí putovaly po těle, a mohla zahnat myšlenky. Přes veškerý svý zásady (ačkoliv už jich moc neměla) si dokonce dala s pár lidmi i trávu.<br />
<br />
Nepomáhalo nic. Věděla, že jsou místa, ze kterých už není cesty zpátky. Ale nemohl by nás před vstupem na takové místo někdo varovat? Zastavit a říct, holka, víš, co se chystáš udělat? Uvědomuješ si, jaký to bude mít důsledky?<br />
Jenomže nikdo takový není. Ze sraček, do kterých jsme vstoupili dobrovolně, se tak jako tak musíme vyhrabat sami.Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com4tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-89384478666750796502018-03-11T18:09:00.006+01:002018-03-11T18:09:57.617+01:00Jaro.Máme na malým městě jaro. Je to lehce k poznání, protože...<br />
<br />
...místní lehké dívky odložily bundičky s kožíškem.<br />
...pan K. vyměnil sukně ke kolenům za minisukně.<br />
...nějací (zde se nachází několik sprostých slov) ptáci vřískají už od pěti od rána.<br />
...už si o zvratky před domem neukopnete palec, ale pěkně po nich uklouznete a vyválíte se v nich.<br />
...po sněhu zůstalo akorát bahno a všechna ta psí hovna, co celou zimu nikdo neuklízel, protože to přece "není vidět".<br />
...pes odchází na zahradu černobílý, ale vrací se hnědý od hlavy po ocas, kape z něj něco, co je snad bláto a ne hnůj.<br />
...na každým rohu vás téměř srazí blbeček na skejtu.<br />
...autobusy jezdí. Sice ne včas, ale jezdí.<br />
...díry na silnici jsou plné vody, takže nepoznáte, které se musíte vyhnout a kterou projedete.<br />
...lidem už není tolik zima, takže v pátek večer vyrážejí ven a v oblíbený hospodě bývá narváno.<br />
...každý ráno zní cirkulárka, nebo sekačka. V neděli a svátek od šesti od rána oboje.<br />
...alergici se rozkýchali, zalézají do děr a uvidíme je zase na podzim.<br />
...cyklisti. Je potřeba říkat víc?<br />
...před bytovkama se objevily lavičky.<br />
...zimomřivý holky vytáhly trika s tříčtvrtečním rukávem.<br />
<br />
Takže jo, já mám ráda jaro. Ale užila bych si ho víc, kdyby lidi přes zimu vymrzli a poumírali.<br />
<br />Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-28105383356433580442018-02-18T15:22:00.001+01:002018-02-18T15:24:16.098+01:00Co jsem ti pořád neřekla.<div style="text-align: justify;">
<div style="text-align: left;">
"Jak jsi to říkala? Dorothy?"</div>
</div>
<div style="text-align: justify;">
<div style="text-align: left;">
"Jo. A tamta předtím, ta byla od Elle King," usmála jsem se na tebe, i když jsem věděla, že se ti tahle hudba moc nelíbí. Chybělo mi to. Playlisty na cestu a hlavně ty naše společný cesty domů samy o sobě. Bylo to skoro jako dřív. Měla jsem na nohách kanady, nohy zapřený o palubku, pokyvovala jsem hlavou do rytmu, v ruce kelímek s kafem... Ale jedna důležitá věc byla jinak.</div>
</div>
<a name='more'></a><div style="text-align: justify;">
<div style="text-align: left;">
<br /></div>
</div>
<div style="text-align: justify;">
<div style="text-align: left;">
Víš, ještě pořád jsem ti neřekla, jak na tom teď jsem. Že beru prášky, abych fungovala. Nebo se o to fungování většinou snažím. Že o tom chodím mluvit. Neřekla jsem ti o tom, jak jsem si prošla vztahem, kterej jsem zpackala natolik, že o tom i po tý dlouhý době pořád mluvím na sezeních.</div>
</div>
<div style="text-align: justify;">
<div style="text-align: left;">
Pochopil bys to, já vím že jo. Ale už nevím důvod, proč jsem s tebou kdysi o všem mluvila. Jakej to mělo význam? Staral ses, protože jsem tvoje malá sestřenka, tvoje malá anarchistka? Nebo to bylo tím, žes v tý době nikoho jinýho neměl?</div>
</div>
<div style="text-align: justify;">
<div style="text-align: left;">
<br /></div>
</div>
<div style="text-align: justify;">
<div style="text-align: left;">
"Tuhle znám. Chester? Linkini?"</div>
</div>
<div style="text-align: justify;">
<div style="text-align: left;">
Možná, že tohle byl okamžik zlomu. V létě jsem si to asi neuvědomila, ale když jsme seděli v tom autě, všechno se mi spojilo. S Chestrem, možná už dokonce s vydáním posledního alba Linkinů, umřelo všechno, co nás dva ještě pojilo. Už skoro neposlouchám Green Day a tys na Offspring moc dospěl. Jsi <a href="http://ainowa.blog.cz/1506/sedivi-lide" rel="nofollow" target="_blank">moc šedivej</a> na to, aby ses se mnou ještě tahal po koncertech a hospodách a festivalech. Zbyly nám jen ty dávný odpoledne v garáži, odpoledne s Linkinama na kazetě a tvou kytaru.</div>
</div>
<div style="text-align: justify;">
<div style="text-align: left;">
<br /></div>
</div>
<div style="text-align: justify;">
<div style="text-align: left;">
Dospěli jsme oba. Myslím. Bundu jsem vyměnila za kabát, odrbanou tašku za batoh, brýle, co držely jen silou vůle, za nový. Prý teď působím zopovědněji. Chytřeji. <i>Dospěleji. Normálněji.</i> Kéž bych se tak i cítila.</div>
</div>
<div style="text-align: justify;">
<div style="text-align: left;">
Spíš než dospěle se cítím otupěle. Ačkoliv, já nevím, třeba to má bejt to samý. Mohlo by to být kombinací prášků a kofeinu. Mohlo by to být tím, že když mám pocit, že to přestávám být já, prášky na nějakou dobu vysadím. Takže to nejenom nefunguje, ale ještě k tomu působím jako nezodpovědný hovno, co nedokáže ani pravidelně něco brát.</div>
</div>
<div style="text-align: justify;">
<div style="text-align: left;">
<br /></div>
</div>
<div style="text-align: justify;">
<div style="text-align: left;">
Pořád jsem ti neřekla, že jsem na Tu školu ani nedala přihlášku. Úplně vidím to zklamání, co bys měl v očích, úplně slyším, jak říkáš, že na tom nezáleží, i když vím, že tobě jo. A i proto už spolu nemluvíme. Už dlouho se doopravdy neznáme.</div>
</div>
<div style="text-align: justify;">
<div style="text-align: left;">
Ty nevíš všechno tohle, zatímco já se včera od babičky dozvěděla, že s tou tvou novou holkou, která mě zásadně nezdraví a přehlíží, čekáte dítě a že jste koupili dům. Je hloupý, že jsem to aspoň chtěla slyšet od tebe?</div>
</div>
Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-57288078304415677562018-01-30T21:18:00.000+01:002018-01-30T21:18:01.301+01:00Kde sakra jsi, když tě potřebuju?Vždycky, když mi bylo zle, když jsem byla na dně, když jsem se nedokázala nadechnout, byl jsi tu a říkal, ať se ani neopovažuju ještě umřít. Utíral jsi mi slzy, hladil mě po vlasech, držel mě v náručí. Ale kde jsi dneska? Kde jsi, když tě potřebuju?<br />
Netvrď mi, že tě odehnaly prášky, co teď beru. Nikdy předtím se to nepovedlo. Tak proč teď?<br />
Jsem sobec, když potřebuju tvou pomoc? Nebo jsi to ty? Přežíváš jen díky těmhle mým stavům.<br />
<br />
<a href="http://ainowa.blog.cz/1507/tvoje-silny-city" target="_blank">Svatej Jimmy.</a> To víš, podle koho jsem ti tak začala říkat? Nebo sis tak možná začal říkat sám? I když, to je asi to samý. St. Jimmy je osoba, která v American Idiot postrčila JOSe špatným směrem. Teda, to je diskutabilní. Možná ho právě zachránil? Jistý je, že JOS a Jimmy byli furt spolu. Nerozdělitelný až do určitýho momentu. Když jsem to album slyšela poprvý, měla jsem pocit, že St. Jimmy je symbol JOSovy drogový závislosti.<br />
A ty, ty jsi něco podobnýho. Jsi hlas v mý hlavě, jsi zobrazení všeho, co je se mnou špatně. V dobrým i ve zlým, jsi tady. Byl jsi...<br />
<br />
Kde sakra jsi, když tě potřebuju?<br />
Protože jestli jsem v těchhle stavech měla někdy nějakou jistotu, tak to, že se objevíš. Že mě nenecháš umřít, protože když umřu já, umřeš i ty.<br />
<br />
Když váš opustí i váš hlas v hlavě, zůstane jen to mrtvý ticho.Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-67815303826898380712017-12-31T21:18:00.000+01:002018-01-01T15:34:10.617+01:00Můj rok 2017 (převážně v číslech jako loni)Musím přiznat, že tenhle rok nebyl z těch lepších, co jsem zažila. Pokazilo se snad všechno, k čemu jsem se přiblížila. Taky bych se mohla zmínit, že přesně před rokem se z Ainowy stala Holka ve flanelce. Ta se postupně vyvinula v Nowu. A od tý doby to jde, co si budem, od desíti k pěti.<br />
Motala jsem se v stále stejnejch kruzích, naučila se pít kafe s rumem a nenávidět některý lidi ještě víc. Dělala jsem stejný chyby jako ty roky přetím. Začala a hned přestala jsem pravidelně psát, takže výsledek je jedna krátká blbost za několik týdnů. Nedokázala jsem odříznout toxický lidi (možná protože sama jsem pro spoustu lidí taky taková?). Strávila jsem několik týdnů myšlenkama v nemocnici a zbytek volnýho času na cestě tam a zpátky.<br />
<br />
Ne všechno ale bylo tenhle rok špatný. A protože ty maličkosti, co mi zlepší den, často rychle zapomínám, za každý dobrý den si hodím barevný papírek s datem a tím, co se stalo, do sklenice.<br />
<a name='more'></a><br />
A první, co na mě z té sklenice vypadlo, když jsem ji dnes chtěla vysypat? Letáčky z mého <i>výletu do Itálie</i>. Necelých <b>pět </b>dní i s cestou. Šikmá věž v Pise, Lucca, Vinci a muzeum Leonarda da Vinciho, zmrzlina v San Gimignanu, Siena a hlavně - nádherná, nádherná Florencie! Toskánsko je překrásný.<br />
<br />
Z mýho cestování to není všechno - letos jen <b>dvě</b> cesty do Prahy. (Což je oproti loňsku mnohem míň. Na jednu stranu, pff, hrůza - na druhou, není to znamení, že nemusím jezdit po doktorech?)<br />
Taky jsem jela vlakem přes půl republiky za mojí spřízněnou duší<i> Draco-Niss</i>. Celkově jsme se tedy viděly <b>dvakrát</b> - jednou přijela ona k nám. Ukázat lidem tady, jak vypadá talent.<br />
<br />
Pokračovala bych, tak jako loni, <i>divadlem</i>. Ještě pořád se okolo něj točí celkem podstatná část mýho života. (Připomeňte mi někdo, prosím, že jsem se letos zařekla, že si nebudu nic začínat ani s divadelníkama, ani s pseudoumělcema. Tak jako loni. A předloni.)<br />
Celkem <b>šestnáct</b> odehraných představení<b> tří </b>různých her. Z toho <b>jedna</b> derniéra, <b>jedna</b> předpremiéra a <b>jedna</b> premiéra. Za zmínku stojí i <b>jedna</b> nervy drásající generálka. Taky <b>dvě</b> divadelní soustředění a <b>tři</b> (pseudo?)umělecký festivaly. Počet viděných amatérských představení říct nedokážu, ale rozhodně jsem byla na <b>dvou</b> večerních představeních - představení Kati v Hradci Králové a Líbánky na Jadranu v Praze.<br />
<br />
Ačkoliv jsem se všem plesům a podobným akcím pokusila vyhnout, náhodou jsem skončila na <b>jednom</b> maturitním plese školy, kde jsem <b>pár</b> týdnů... uklízela. Jak jsem dostala lístek, jak jsem se tam dostala, co jsem tam dělala... Těžko říct. Ale myslím, že jsem prostě potřebovala nemyslet.<br />
Nemyslet jsem potřebovala víckrát - s nevelkou radostí přiznávám, že si <b>dva</b> letošní večery vůbec nepamatuju. A <b>jeden</b>, no, jen tak do poloviny, zbytek mlhavě.<br />
<b>Sedmkrát</b> jsme slavili něčí narozeniny v hospodě.<br />
<br />
Ne všechna <i>"kultura"</i> se ale týká hospody a divadla (i když je nutný přiznat, že tyhle dvě věci jsou si hodně podobný). Napočítala jsem <b>deset</b> odpolední v místní kavárně s kamarádkami.<b> Jedno</b>, kdy jsem jela za kamarádem na kafe až kamsi dál. Na kafe a zmrzlinový pohár, abych byla přesná. Se stejným kamarádem jsem zažila i svý Valentine's Date. (Protože, co si budeme namlouvat, byla jsem fakt v háji a hned další den jsem dostala košem od Oblíbený existence. Jak říkám, tenhle rok nebyl můj nejlepší.)<br />
V kině jsem, pokud dobře počítám, letos skončila jen <b>pětkrát</b>. Není to tím, že by mě večery ve stylu "film a následná hospoda" přestaly bavit, spíš tím, že jsem často bez peněz.<br />
<br />
Strávila jsem <b>dva</b> dny na ekologické olympiádě. Co jsem tam dělala? Vážně nevím. Byla jsem tam úplně omylem.<br />
<br />
<b>48</b>. Počet bodů z testu autoškoly, kterou jsem nakonec opravu zvládla. Což teda neznamená, že teď řídím. (Ale když člověk bydlí na konci světa, občas musí.)<br />
<br />
<b>Dvě</b> piva před koncertem Arakain. A <b>mnohem víc</b> pod stejným pódiem o <b>tři a půl</b> měsíce dřív.<br />
<br />
A co ještě? Poznala jsem celkem <b>sedm</b> nových, úžasných lidí. Jeden z nich se mnou <b>několikrát</b> kafoval, dlužím mu za to, že na mě dal pozor v jeden z těch večerů, které si nepamatuju, dokonce mě zachránil z mý vlastní oslavy narozenin a šel se se mnou projít, i když jsem byla docela opilá a venku pršelo. Dlužím mu prostě dost a pravdou je, že byl, spolu s pár mými nejbližšími přáteli (speciální díky K., A., D. a V., že zvládají poslouchat mý stračky pořád dokola), velkou součástí toho dobrýho, co se mi letos stalo.<br />
<br />
Závěrem?<br />
<b>Dva </b>nový řetízky. <b>Jeden</b> tuleň.<br />
<b>Tři</b> klobouky. Nebo možná Klobouky?<br />
<b>Jeden</b> zářivě zelenej pásek na ruku.<br />
<br />
Pozn.: Jestli je to hodně křečovitě napsaný, omlouvám se. Dopíjím u toho třetí pivo, ale slibuju, že si to po sobě zítra přečtu. Šťastnej novej vám všem.Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com4tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-42680598070749327892017-12-03T18:15:00.000+01:002017-12-03T18:15:44.344+01:00Říjen & ListopadJsem ze všeho tak hrozně unavená. Nestíhám školu, nestíhám nic doma, nestíhám divadlo, nestíhám žít. (Díkybohům, že od konce října už nepracuju. Což sice znamená, že moc peněz na vánoční dárky nemám, ale je to vždycky hrozná úleva. Když jde všechno dobře, mám pak na konci listopadu konečně volných pár víkendů.)<br />
<a name='more'></a><br />
Nestíhám školu. A maturita se blíží a přijímačky se blíží, ale pokud všechno půjde dobře do konce tohohle pololetí, možná mě vezmou i bez přijímaček. Taky píšu maturitní práci o absurdním dramatu. Což není zlý téma, teda až na to, že se mi nedaří sehnat Čekání na Godota. Do toho si snad všichni učitelé myslí, že se učíme jen na ten jejich předmět. Ze kterýho ani většina nematuruje. Super.<br />
<br />
Divadlo pro mě hodně znamená. Možnost být někým, do koho si můžete částečně promítnout sebe, ale zároveň to vy nejste? Kdo by to nechtěl?<br />
Můžu být někým jiným. Natáhnu na sebe černý šaty, co končí těsně pod zadkem a já, jakožto Nowa, bych je na sebe nevzala. Jako skoroherečka ale můžu, aniž bych se za sebe styděla. Protože to nejsem tak úplně já. Takže na sebe natáhnu ty krátký, černý šaty. Nazuju boty, který mě dělají o deset centimetrů vyšší. Nanesu rudou rtěnku, aniž bych se cítila nepatřičně nebo moc výrazně. Protože tohle všechno k tomu patří. Výrazný líčení. Krátký šaty. Nejsem to já, ale zároveň tak nějak... jsem.<br />
Co je ale hlavní, svou poslední roli hraju v klobouku. Protože, když si tedy půjčím koncept, se kterým pracuje náš rejža, klobouk je znamení odvahy. S tím kloboukem, s krátkými šaty, s rudou rtěnkou, to je tak trochu odraz mýho já.<br />
<br />
Myslím, že smutný není to, že jednou za čas mám všech plný zuby a na víkend se někde zahrabu se seriálem, zmrzlinou a ciderem. Prostě potřebuju trochu klidu. Dobít se. Odpočinout si. Smutný ale je, když se dostanu do stavu, kdy si do kafe ránu přiliju trochu rumu, abych mohla fungovat. Do stavu, kdy pět dní v týdnu prostě přežívám, kdy se jen těším na páteční pivo, kdy si musím vzít prášek, abych spala pár hodin.<br />
Ale já nemám na tyhle stavy čas. Jo a prý jsem na to moc mladá, abych se cítila bez budoucnosti. Je tady teda asi nějaká věková hranice?<br />
<br />
Přijde mi moc pěknej výtisk Malýho prince a Stupňů Fahrenheita. A pořídila jsem si batoh, co nemá díru ani flek, a kalhoty, co taky nemají díru ani flek. Takže můžu vlastně říct, že říjen i listopad byly úspěšný měsíce. Neumřela jsem. Známých, co jsem si za tu dobu našla, jsem se stihla efektivně zbavit, protože co je to za blbý nápady, bavit se s novýma lidma před Vánocema. Ještě by chtěli nějakej dárek a společnou oslavu konce roku, ne?<br />
<br />
Je třetího prosince a já se tu cpu vanilkovými rohlíčky, nesnáším lidi a poslouchám Happy Xmas od Lennona. Vánoce, klidně přijďte! V úterý jdu na svařák - a lehce pod vlivem snad zvládnu i ty pokažený rodinný vztahy a vánočně naladěný lidi.Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com6tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-53233273511346428042017-10-22T22:01:00.001+02:002017-10-22T22:01:10.504+02:00Z posledních pocitů napíšu pár odstavců<i>Z posledních pocitů</i><br />
<i>Poskládám ještě jednu úžasnou chvíli</i><br />
<i>(Tomáš Klus - Pocity)</i><br />
<i><br /></i>
Trochu se klepala, bylo to ale spíš zimou než něčím jiným. Seděla zabalená do deky u okna, v rukou svírala hrneček s kávou. Venku bylo už téměř světlo, ale lampy před budovou stále svítily.<br />
Nemohla spát. Nebyla si jistá úplně vším, co se stalo před pár hodinama, ale několika věcmi si jistá byla.<br />
Udělala pěknou pitomost.<br />
<br />
Přitom původně chtěla jenom uzavření. Promluvit si. Omluvit se, že se občas chová jako kráva.<br />
Jenomže místo toho jí, když před ním stála, běhaly hlavou úplně jiný myšlenky. Jak ještě před rokem by mu řekla, že je zase na dně. Nechala by se obejmout, ležela u něj v náruči, na moment by se cítila líp. Chtěla mu říct, že ji ničí, že už spolu nemluví, ale zároveň ji ničí, i když spolu mluví.<br />
Nakonec neřekla nic. A když spolu dvě osoby nechtějí mluvit, ale pořád je to k sobě táhne, dějou se jiný věci.<br />
<br />
Ráno odešla dřív, než se probudil. Nebo si to aspoň myslela. Posbírala většinu svýho oblečení, no její sebeúcta tam někde zůstala (a podprsenka taky). Nemohla před ním utéct, nemohla se od něj odříznout. Zároveň ale neměla tušení, jak by měla zvládnout neutéct.Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-10926614710686041692017-10-21T13:49:00.001+02:002017-10-21T13:49:31.278+02:00Září.Tohle sepisuju už věky. Asi tak od srpnovýho tohohle. Jenomže poslední dobou vůbec nemám slova. Uvízla jsem v kruhu.<br />
Kafe. Škola. Kafe ve škole. Nekonečná cesta domů. Kafe. Učení. Kafe. Sepsání pár vět k maturitní práci. Pár hodin spánku.<br />
A takhle pořád dokola.<br />
<a name='more'></a><br />
<i>Wake me up when september ends.</i><br />
<i>(Or not. I don't wanna wake up ever again.)</i><br />
<i><br /></i>
Jsme hudebně zaseklá někde mezi Green Day, Elle King a sólovým albem Harryho Stylese. Což bych normálně nepřiznala, ale pravda je, že je Styles nahrál slušný alternativně rockový album. A spousta lidí tomu vůbec nedá šanci, protože ho mají zaškatulkovanýho jako kluka s pěkný ksichtem, co zpíval v nějaký boy bandu. To je mi trochu líto. Sign of the times je sice hrozně ohraná a všechno, ale když se do toho zaposloucháte, ucítíte tam vliv Bowieho. A Kiwi, no tak, každej, kdo má rád starší věci od Arctic Monkeys, si tuhle písničku musí zamilovat.<br />
Přísahám, sólový album Harryho Stylese je můj letošní favorit. Protože, nebudeme si lhát, tenhle rok je to mizerný.<br />
Eda znám už nějakej pátek... A na jeho letošní album jsem si pořád neudělala pořádnej názor. Něco je skvělý, něco je... Divný. Stejně tak Falling In Reverse a Foster The People. O Paramore ani nemluvím, z toho alba jsem si vybrala dvě písničky a ani na ty nemám vždycky náladu. O Linkinech se mi začínat nechce, protože i když jsem na jejich hudbě vyrostla, po Living Things už mě to moc nebavilo. A teď je okolo nich tolik rámusu... All Time Low hrajou tak nesnesitelnej pop, že do tohohle výčtu ani nemají patřit. Hey Violet jsou jen o kousek nad nimi v pomyslným žebříčku.<br />
Mezi ty příjemnější překvapení patří album od Halsey. A to od Foo Fighters. Ani Sleeping With Sirens nevydali špatný album... Ale není to nic, co by mě dostalo na první poslech.<br />
Třeba to ještě zachrání Hollywood Undead. Nebo Deuce. Uvidíme - teda spíš uslyšíme.<br />
<br />
Taky si nikdy nejste schopný zabalit věci včas?<br />
Já si třeba před týdnem vytáhla kufr. Že si dám věci na hromadu, abych letos na soustředění měla teda všechno. Že když je to letos naposled, mohla bych mít úplnej kostým, kartáček na zuby, spacák, něco k jídlu i k pití - a letos i deku!<br />
No, hádejte co. Odjíždíme zítra ráno a já mám v otevřeným kufru hozenou jen zmuchlanou deku. Paráda.<br />
(Psáno, tadáá! Na začátku října. Už mám za sebou nejen soustředění, ale i premiéru. A všechno jsem, jak jinak, neměla. Promiňte, víc momentálně nezvládnu. Ale když teď začnu pracovat na souhnu svýho října, třeba tu v půlce listopadu bude?)<br />
<br />
<br />Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com5tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-47887509521511218502017-09-18T19:34:00.000+02:002017-09-18T19:34:04.238+02:00Svatej Jimmy, můj zachránce“Málokdy si toho člověk všimne,” povzdechla si. “Postupuje to hrozně pomalu.”<br />
Opřela se o něj a on ji objal okolo ramen. A co, že si všichni mysleli, že je jen v její hlavě? Nezáleželo na tom. Byl tu pro ni téměř vždycky. Vždycky, když se dostala na dno. Nenáviděla ho, ale žila s ním už tak dlouho, že si sebe bez něj představit nedokázala.<br />
“Jsou to maličkosti. Výkyvy nálad, no co, to se lidem stává, když jsou ve stresu. Občas se s někým pohádáš, dobře, nic novýho. Jenomže pak si uvědomíš, že se tě ta hádka ani nedotkla. Že v jednu chvíli cítíš jenom vztek. A v tu další… Necítíš nic.”<br />
Sama sebe v zrcadle už několik týdnu nepoznávala. Ta tvář, ta přece nemohla být její.<br />
“Mávneš nad tím rukou. Únava přece dělá svý. Čím jiným by to mohlo být?”<br />
Odmlčela se. Možná čekala na odpověď, možná jí jenom došel dech.<br />
“A později si uvědomíš, že piješ, protože jedině pak něco cítíš. Docela paradox, ne? No, tohle časem stejně přejde. A tak děláš jiný věci. Hádáš se. Chodíš mezi lidi. Taky… vídáš lidi. Však víš jak. A necháváš si říkat, že se ničíš, ale ty to vidíš jinak. Neničí tě to. Sakra, tak moc chceš, aby tě to ničilo!”<br />
Roztřesený nádech.<br />
“Neuvědomíš si, že tě vlastně ničilo, že tě to neničí, dokud není pozdě. Nevím, jestli tahle formulace dává smysl někomu, kdo nejsem já… Ale vím, že tobě jo. To stačí.”<br />
Klepala se. Nesnášela se. Protože když se to zlomilo, cítila všechno najednou. Protože když se to zlomilo, všechno, co si přála, bylo vrátit se zpátky k zamlženýmu světu bez pocitů.Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com5tag:blogger.com,1999:blog-8109394085085205663.post-42715282715690803392017-09-02T17:43:00.001+02:002017-09-02T17:43:28.309+02:00Srpen.Jsem ze všeho tak hrozně unavená. Možná je to důsledek toho, jak se pohybuju v kruzích?<br />
Znáte to, ne? Všechno se zdá, alespoň v rámci možností, v pořádku. A pak, zlom, temno, všechno špatně. Jak. Proč. Co se stalo. Nikdo neví.<br />
Ty kruhy jsou pořád stejný. Poloviční optimismus, pokus o omezení závislostí, komunikace s lidmi. První bolest hlavy. Nedostatek spánku. Únava. Pomalý návrat z závislostem. A na to naváže nádherná migréna, včetně tý šílený bolesti při jakýmkoliv hlasitějším zvuku, včetně nesnášenlivosti světla, včetně nestálýho žaludku. Přijde bolest tak silná, že se při ní nedá usnout.<br />
A pak je bolest pryč, ale místo toho, abych se (já kráva pitomá) vrátila do stejných kolejí, něco mi přepne. Jsem zpátky tam, kde jsem byla, nedokážu se k ničemu donutit a tak <i>strašně moc nedokážu vystát sama sebe</i>.<br />
Což se, jako vždycky, po nějaký době povede utlumit, dostanu se do fáze aspoň-mám-kde-bydlet-ještě-jsem-neumřela-může-být-i-hůř. A z tý je to už jen krok k té napůl optimistické.<br />
Jestli zná někdo způsob, jak vypadnout z kruhovýho života (kterej nezahrnuje jeho naprostý ukončení, díky moc, to už jsem taky zvažovala - a dovedlo mě to přesně sem), jsem otevřená novým návrhům.<br />
<a name='more'></a><br />
Našla jsem něco, co jsem psala v létě 2015 a je to plný hloupý vaty, ale chtěla bych sem jeden odstavec hodit. Je to něco, co by nemělo zůstat zapomenutý. Je to takový okno do rodinný sešlosti. A dokazuje to, že i když jsem zaseklá na jednom místě, alespoň trochu se vyvíjím. (Třeba s fyzickým kontaktem je to teď.. jinak... a na dlouhý vysvětlování, který by mě postavilo do špatnýho světla.)<br />
<br />
<i>"No a ta, víš která, bydlí o dva baráky níž. Už je zas těhotná. Kubík, znáš ho, má holku až někde od Ostravy, přivezl si ji sem. Těm to nevydrží, ti spolu nezůstanou. A, no pomysli, syn Vlaďky je teď s klukem, to je, co? Říkám ti, tahle móda je příšerná. Vždyť to není normální."</i><br />
<i>A já jen sklopím uši, stáhnu ocas mezi nohy a jako správný pes zalezu pod stůl.</i><br />
<i>No dobře, takhle to není. Prostě tiše sedím na nepohodlném gauči, snažím se neposlouchat a tvářím se jako milá holka. Utíkám do svý hlavy, skládám tam slova do vět, v mysli tiše píšu další řádky.</i><br />
<i>"Co kluci, máš někoho do tanečních? A boty? Šaty, punčochy, odvoz?" Pozlátko, faleš, povrchnost, doplňuju ji v myšlenkách. Jako zvířata na přehlídce před prodejem.</i><br />
<i>A jen přikyvuju, jo, jsem zapsaná. Jo, mám s kým jít. Jo, mám domluvený odvoz.</i><br />
<i>Že mám jen jedny šaty, že se mi nechce chodit do společnosti, že mám strach z cizích lidí a fyzickýho kontaktu. To všechno jim neříkám.</i><br />
<i>"A měla by sis nechat dorůst ty vlasy, vypadáš jako nějaká lesbička."</i><br />
<br />
Už víc než měsíc mi vrtá hlavou jedna věc, o který se zmínila... Kamarádka? Známá? Kamarádka mý kamarádky? Já jsem s tím, že lidi šíří drby, celkem srovnaná. Teda, jasně, když jsem se doslechla o prvním o sobě, trochu to se mnou zamávalo. Jenomže člověk se s tím smiřuje líp, když ví, že jsou založený na pravdě... No, takhle věc nemá s tím, co se ten večer dělo, vůbec nic společnýho. Nejhorší je, že mám v hlavně jedno velký CO KDYŽ. Ale znáte to, jsem moc srab, abych se přesvědčila, jestli se to mohlo stát.<br />
<br />
Jo a až si budu stěžovat, že je mi zle, pravděpodobně je to tím, že zapíjím kafe ciderem. A nespím. Takže si za to můžu sama.<br />
<br />
Jsem příšerná. Vážně, vážně moc jsem tohle chtěla zveřejnit na konci srpna. Přinejhorším prvního září, aby se jako neřeklo. Můj problém s termíny ovšem přetrvává.<br />
Takže se snažím utřídit si věci k matuře, protože i když jsem celých sedm let ve škole skoro nic nedělala, alespoň jsem si schovávala papíry a cizí poznámky. A, jak jinak, je to neskutečnej bordel. A všechno důležitý jako kouzlem zmizelo. (Jediný, co mám před sebou, jsou papíry k přijímačkám. Smějou se mi.)<br />
Vtipný je, že i když se zakončení gymplu bojím, přebírat ty papíry k matuře mě uklidňuje.<br />
Nejspíš budu mít dva lístky do divadla v Praze na říjen, protože už jsou zaplacený a všechno. Na tu jedinou neděli, kdy bych se trochu potřebovala vyspat. (Jsem si celkem jistá, že po dvou odehraných představeních - a tedy i dvou propitých večerech - by se mi hodilo trochu spánku. Co už. To se vyřeší za chodu. Třeba.)<br />
<br />
Doufám, že to nepůsobí tak útržkovitě, jak si myslím. Ale asi jo. Snažila jsem se, ale spím teď tak tři hodiny denně, prášky na hlavu zapíjím kafem a nedostanu z léta proplacenou ani korunu. Takže jsem vlastně dva měsíce dělala zadarmo. Takže budu mezi školu, divadlo a život ještě někam nacpat novou práci. Moc se těším, fakt.<br />
Pokud se koncem září/začátkem října neozvu, je to jednoduchý - umřela jsem vyčerpáním. Nebo mě konečně zavřeli na psychiatrii. Nebo jsem moc vytížená, ale spíš ty dvě předchozí možnosti.Nowahttp://www.blogger.com/profile/03209855690410425245noreply@blogger.com2