"Jsem fakt kráva, viď?"
Opřela si čelo o kolena. Svatej Jimmy, stejně jako už spoustu měsíců, mlčel. A ona přitom víc než cokoliv měla pocit, že ho znovu potřebuje slyšet.
"Já vím, že se mnou už nemůžeš mluvit. A řekli mi, že už nejspíš nebudeš, že jsi pryč. Což by teda mělo být znamení, že jsem na dobrý cestě. Třeba jsem, co já vím," povzdechla si. "Jenomže... Věřil bys, že cítit něco hrozně bolí? Nejspíš jsem to po celý tý době zapomněla. Tak moc jsem chtěla něco cítit, že když to přišlo, mám chuť od toho utýct. Já jsem tak pitomá."
Nevěděla, co má dělat. Bylo pozdě na to ucuknout, ačkoliv o tom někdy uvažovala. Bylo pozdě ucuknout, protože už si ho příliš oblíbila. Bylo pozdě ucuknout, protože si nedokázala představit, co by bez něj dělala. A to ji právě děsilo nejvíc.
"Vysvětli mi, co to zas dělám, prosím. Protože když jsem s tebou naposledy mluvila, řešili jsme něco podobnýho. Je možný, že už je to skoro rok, co mi neodpovídáš? Vybledl jsi a já nevím, jestli už si tě jenom nenamlouvám. Třeba už nejsi v mý hlavě, třeba už jsi jenom moje výmluva."
Nevěděla, jestli se víc bojí toho, že toho cítí tolik, nebo toho, že to cítit přestane. Že jí to v hlavě zase přepne a všechno pokazí a odežene od sebe dalšího člověka, co by si zasloužil víc. Nevěděla, jestli je vůbec schopná nějakých silných citů. Nevěděla, jestli to neprožívá tolik, protože už dlouho nic necítila.
"Jenom mi odpověz, prosím. A nenech mě ucuknout, ano? Protože i když je pro mě moc dobrej, jsem příliš sobec na to, abych ho chtěla nechat jít."
A Jimmy jí, po všech těch měsících, kdy jeho přítomnost cítila jen mlhavě, položil ruku na rameno. V tomhle jsme spolu, Maličká. Přece sis nemyslela, že bych tě nechal samotnou?
