Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Napsala jsem něco málo pro toleranceplno.

neděle 22. července 2018

Tohle prostě není dost.

Takže tohle je život? Průměrnej, dospělej život? Práce, kterou většinu času nesnášíš, lidi, který nechceš vídat - a večer po směně pivo, aby člověk dokázal aspoň na pár hodin usnout?
Už se nedivím, že jsi vždycky hledal způsob, jak od toho utýct. To máme asi v krvi. Utíkáme od věcí, když začnou být moc těžký, moc opravdový.


Mrzí mě, že se dozvídám od cizích lidí, že budete mít holčičku. Tvůj brácha má samý kluky, i když jsme všichni chtěli v rodině malou holčičku, ta tvoje holka bude za měsíc rodit a já se všechno dozvím od cizího kluka. I to, že je těhotná, jsem se dozvěděla od někoho jinýho.
Proč už spolu nemluvíme? Protože ty už nemůžeš utíkat... a já utíkám o to víc?

Protože pravda je, že co jsem přestala pravidelně běhat, utíkám místo toho od reality. Od povinností. Od starostí. Od lidí.
Cítil ses takhle taky, žejo? Ale já chodím k doktorce a měla bych být v pořádku. Dost v pořádku na to, abych neutekla úplně. Jako ty.
Ale pravda je, že musím mít upozornění v mobilu, aby mi to připomnělo, že se musím občas najíst. Že jen z kofeinu, piva a čokolády nemůžu fungovat. (škoda.)
Pravda je, že ať dělám cokoliv, nikdy to není dost.

A tak je páteční noc, možná skoro sobotní ráno, a kamarád mě drží okolo ramen jako vždycky a mám v ruce kelímek s teplým pivem a předstírám, že tohle není další útěk od reality.
Předstíral jsi to taky? Že se jdeš pobavit s oblíbenýma lidma, ale místo toho jsi byl prostě rád, že jsi pryč? Taky ti bylo ve skutečnosti jedno, kdo to vedle tebe stojí?

Je to život? Přežívání?
Kdybych aspoň věděla, na co čekám, všechno by bylo jednodušší.
Jenomže lidi jako já a ty neberou svůj život do vlastních rukou.
A tak pořád utíkám a vím, že tenhle život pro mě není dost, že bych chtěla něco víc.

6 komentářů:

  1. Fungování by bylo na čokoládě celkem fajn, hele. Poslední dobou mám na čokoládu chuť furt, ale nemám :(... Utíkám taky, nesnáším čím dál víc, jak se nic nemění, a přitom rutinu mám svým způsobem ráda...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně. Potřebuju mít všechno naplánovaný, ale zároveň bych se nejraději jen tak sebrala a utekla ode všeho.

      Vymazat
  2. Nevím, proč spolu lidi nemluví. Nevím, proč se zavíráme do smyček práce-kofein-spánek-sem tam jídlo, když si vzpomeneme-práce... Když máš s kým utéct od reality, jsi ještě šťastný člověk. A mně je špatně z toho, jak si lidé nastavují záda, místo, aby sdíleli. Znám ten pocit, který jsi měla, když jsi zjistila, že budou mít holčičku. Znám to "Proč už spolu nemluvíme?"
    Ale s tím asi nic neuděláme. Můžu ti jen popřát hodně sil do dalších dní.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ono ale ve skutečnosti nezáleží na tom, s kým utíkáš. Protože i kdyby to byl někdo naprosto cizí, někdo, kdo neví ani tvý jméno, je ti to jedno...
      Mluvme mezi sebou, komunikujme, neutíkejme. Třeba bude zas líp.

      Vymazat
  3. Miesto utekania od treba utekať k :P

    OdpovědětVymazat
  4. Třeba jednou zjistíš, na co čekáš. Dříve či později.
    Nebo třeba si to máš prostě jen vybrat a přestat čekat.
    Čekat a utíkat.
    Jak je to snadný, že? A přitom to vůbec snadný není, je to hodně bolestivý. Ale ne tak moc, jako najít to, co chceme a jít za tím. To bolí víc.
    Nějakou dobu. Jen dočasně.

    OdpovědětVymazat