Občas.

Občas přemýšlím, jestli jsem definovaná svou paranoiou, nebo jestli já definuju svoji paranoiu.
Občas přemýšlím, jestli jsem jen předávkovaná kofeinem, nebo jestli už ke mně ta bolet hlavy patří.
Občas přemýšlím, jestli se snažit fungovat a brát všechno, jak mám, nebo jestli by mi nebylo líp, kdybych si dala gin se zázvorovým tonikem.
A občas, občas nepřemýšlím.

Snažím se, přísahám. Věřil bys mi to?

Občas se rozhodnu nepřemýšlet a dám si panáka. Nebo čtyři, ono je to vlastně jedno.
Občas má večer všechny předpoklady pro to, aby byl perfektní, ale já stejně každou půlhodinu kontroluju obrazovku mobilu.

Musím přiznat, že mluvím o jednom konkrétním občas. A vypisuju to ze sebe, protože my dva už spolu nemluvíme... Přitom jsme si bývali tak blízký, byl jsi snad jedinej člen rodiny, co mě znal takovou, jaká doopravdy jsem. Je to hloupý, ne? Život nás občas hází do tak absurdních situací, že nevím, jestli se smát nebo brečet.

A pak, bylo to po prvním ginu s tonikem? Nebo po druhým? Už nevím. Neviděla jsem ho od poslední pseudoumělecký akce u nás ve městě. Jeden z našich společných známých nás po tý akci vezl domů a jeho kamarád se marně pokoušel nám znovu dát prostor, abychom si promluvili.
Jo, přesně od týhle nepovedený pseudoumělecký akce jsme se neviděli. A pak, už vím, bylo to po první skleničce, seděl s kamarády u stolu naproti nám.
Po roce a pár měsících, co jsme si vzájemně komplikovali život, jsme si jen kývnutím na pozdrav.
Život nás občas hází do tak absurdních situací, že nevím, jestli se smát nebo brečet.

A tak teď občas piju, abych trochu spala. A snažím se neumřít. A vážně, vážně se snažím nejen přežívat, ale občas i žít, jak jsem ti slíbila. Ale kdo měl tušit, že je to tak těžký?