“Podej mi ruku,” mumláš, ale já se nehýbu.
Město bývá v noci nádherný, když se na něj díváte z výšky. Jasná obloha posetá tisíci hvězd, srpek měsíce a všechno je to tak nějak nekonečný. Stojíte vysoko a nebe se zdá na dosah ruky.
Žiju. Dýchám.
Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám divnou hudbu.
Napsala jsem kdysi dávno něco málo pro toleranceplno.
středa 26. července 2017
neděle 16. července 2017
Říkal jsem ti to.
“Já ti to říkal,” poklepal mi na rameno. “Já, já bych tě v tom nikdy nenechal. Stačilo, aby ses na mě obrátila...”
Seděla jsem na koberci, zády opřená o skříň, rukama si přitahovala kolena k bradě, schoulená ve flanelce tak velký, že bych se do ní vešla dvakrát. A on se prostě posadil vedle mě.
Vyčítal mi všechno, co se posledních pár měsíců stalo.
Seděla jsem na koberci, zády opřená o skříň, rukama si přitahovala kolena k bradě, schoulená ve flanelce tak velký, že bych se do ní vešla dvakrát. A on se prostě posadil vedle mě.
Vyčítal mi všechno, co se posledních pár měsíců stalo.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)