Den dvacátý: O přátelství

Jojo, měním si zadání. Zase. Znáte to, jsem hrozná, blabla bla bla.
Navíc jsem teď ještě víc ve skluzu než předtím. Ve středu večer odjíždím na pět dní pryč, tak bych chtěla předepsat předem aspoň něco... Uvidíme, uvidíme. Třeba přežiju.

O přátelství

Přítel je někdo, kdo ví, že jste ve skutečnosti mrcha, ale stejně vás má svým způsobem rád. Ví na vás věci, kterýma by vás mohl zničit, ale nikdy je nepoužije. Přátelství je ten pocit bezpečí. Vědomí, že se k někomu můžete otočit zády bez pocitu, že vás do nich bodne. (True friends stab you in the front! Ehm. No nic.)
Ale říkat tohle je na mě moc, však víte, klišoidní.
Přítel je ten, kdo vás nechá opít se, když to potřebujete. S větší či menší pomocí vás pak odvede domů... A uklidí po vás zvratky. Přítel je někdo, kdo se s vámi bez zaváhání podělí o kebab.
I tohle je klišé. Možná že pravý přátelství je klišé?
(Omlouvám se. Zase jsem skoro nespala. Hah.)
Tak bych to raději zakončila pár citáty. Bude to lepší pro nás všechny.

Naučil jsem se, že být s těmi, které mám rád, je dostatečné. (Walt Whitman)

Je blbost myslet si, že mezi láskou a přátelstvím je nějaký zásadní rozdíl. Není. Jsou to jen různé verze té samé lásky. Verze stejné touhy po blízkosti. (David Levithan)

Chcete-li vědět, kdo jsou vaši přátelé, nechte se poslat do vězení. (Charles Bukowski)