Jinej svět, část první

Drobná modrovláska hlasitě zabouchla dveře od auta a zamkla. Nazula si lodičky, ačkoliv ze svého výběru bot moc nadšená nevypadala. Jen běžně se ujistila, že má všechno, a klíčky od auta schovala do kapsy.
Blížila se půlnoc. Za světla by se nejspíš nevyhnula troše pozornosti. Její vlasy už dávno přestaly držet požadovaný tvar, i když na počátku večera musely být pečlivě učesané. Přes tmavé šaty po kolena měla přehozenou koženou bundu, silonky zůstaly ležet na sedadle spolujezdce. Jenomže benzínky jsou v noci úplně jinej svět. Neexistuje nic, co by tam mohlo působit nepatřičně.

Sněžilo.

Ten večer sněžilo. Nebyla to ta nepříjemná vánice, co vám cpe sníh za krk, pod kabát a i do bot. Ani se to neblížilo tomu poklidnýmu večeru, kdy vzduchem jen sem tam proletí pár malých vloček. Podobalo se to spíš poházené vatě - z nebe padaly velké chomáče slepených sněhových vloček. A i já, která zimu a sníh moc nemusím, jsem toho večera byla ochotná přiznat, že je to nádherný.
Už si ani nejsem jistá, kam jsem šla. Možná na autobus, možná za spolužačkou, možná prostě nikam. Obyčejně nerada chodím městem za tmy sama, ale potřebovala jsem si srovnat myšlenky. A co pomáhá víc než právě procházka městem?