Dospělost je mýtus.

Je to divný, ne? Za chvíli mi bude dvacet. Dvacet. Neměla bych už být, já nevím, rozumná? Dospělá? Umět se o sebe postarat? Kdo by si vůbec myslel, že to doklepu tak daleko? 

Ale jsem živá a pořád nevím, kam vlastně směřuju a neumím uvařit o moc víc než těstoviny a sakra, věděli jste, že i když bydlíte na vysokoškolský koleji, v některejch městech musíte platit zvlášť odpady?

Ale držím se. Nějak. Myslím. I když ještě pořád jsem se nenaučila ptát jiných lidí, když něčemu nerozumím, takže místo toho, abych se naučila tisknout na kolejní tiskárně, jsem si pořídila svou vlastní maličkou. A nepůjčuju si učebnice ze školní knihovny domů, protože se bojím mluvit s knihovnicí.

Věděli jste, že klobouk se někdy může považovat za symbol odvahy?

Protože, no, já si moc odvážná nepřipadám, ale ten klobouk jsem si stejně nechala. Ne jako symbol odvahy, ale jako památku poslední představení s tímhle divadelním souborem.

Takže po všech těch letech mám konečně vlastní klobouk, ačkoliv jsem si jich za posledních pár let napůjčovala spoustu. Třeba je to tak i s tou odvahou - tentokrát už nebude půjčená, ale moje?

Když tedy z téhle kloboukové divadelní hry ukradnu ještě jednu myšlenku - happyendy bývaj hořkosladký. Když se má něco posrat, no, přece se to posere pořádně a ten smrad se za váma potáhne ještě nějakou dobu. 

Což ale neznamená, že to v dlouhém období nemůže bejt aspoň k něčemu dobrý, ne?

No, jak už jsem říkala, sakra. Mám rok po maturitě a byla jsem naprosto nepřipravená vržena do dospělýho světa a popravdě, se spoustou věcí si furt nevím rady. Třeba s kolejní pračkou, protože myslím, že ten stroj mě nenávidí. A taky, bohové, existují nějaká pravidla pro small talk ve společný kuchyňce, nebo tam u toho sporáku stojíte s tím druhým člověkem vzájemně ve svých osobních zónách naprosto potichu? (Ano, tomuhle už jsem se naučila vyhýbat a ty svý těstoviny si vařím zásadně v hodiny, kdy tam nikdo jinej není.)

Jediná dospělá věc, kterou fakt umím, je podat daňový přiznání. 

Jsem si celkem jistá, že dospělost je mýtus. Že se člověk prostě jen protlouká ve stylu pokus-omyl do tý doby, než se naučí předstírat, že ví, co vlastně dělá.