Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Napsala jsem něco málo pro toleranceplno.

neděle 22. dubna 2018

Malý velký závislosti

"Cítím se líp," podívala se tmavovláska do očí osoby, která seděla naproti ní.
"Víš, já poznám, že mi lžeš."
"Cítím se trochu líp," pokusila se tmavovláska o úsměv.
"Ani tohle mě nepřesvědčí."
"Omezila jsem kofein. Spím. Pokouším se socializovat. Cítím se líp," pronesla bez náznaku jediného citu.
"Opravdu spíš?"
"Občas i sedm hodin v kuse. Beze snů." Tmavovláska konečně uhnula pohledem. Prozradila se.

"Já to chápu, oni ti tohle divadlo možná věřili. Ale já, já tě znám. Musíš nejdřív vysadit ty prášky. Promiň."
"Jenom to podepíšeš," zaúpěla tmavovláska. "Chci od tebe jeden podpis. Máš titul, máš tu práci a hlavně - dlužíš mi laskavost."
"Mám nějaký zásady, dobře? Nenechám tě se takhle zničit. Obě víme, kam by tohle vedlo."
"No? Kam by to vedlo?" Tmavovláska tázavě pozvedla jedno obočí, ale místo odpovědi se jí dostalo jen významného pohledu.

"Nechápeš to," povzdechla si tmavovláska po chvíli ticha."Je mi mizerně, jinak bych tě o to neprosila. Nevím, co jinýho teď udělat. Nechci zase skončit někde mezi doktorama, nechat si připomínat svý problémy, nechat se pozorovat jako králík v kleci. Chci jenom klid. Ticho v hlavě."
"To chtějí všichni. Proto pijeme. Proto kouříme. Proto putujeme z postele do postele. Proto děláme spoustu jiných sraček. Ale víš, co s tebou ty prášky dělají. Srovnalo by ti to hlavu, možná, ale rozhodilo zbytek těla. A to si na sebe nevezmu."
Tmavovláska nervózně poklepala prsty o stůl. "Jenomže tyhle jsou jediný, který mi nezamlží myšlenky! Můžeš mi aspoň napsat něco na spaní? Prosím? Slíbím ti, že na to nebudu pít. Kofein, trocha klidnýho spánku a myšlenky nebudou tak ostrý... A zároveň ne úplně otupený."
"Vážně? A co pak uděláš, až tě začne bolet hlava? Pro co sáhneš, když tě přepadne jeden z těch tvých stavů?"

Tmavovláska jen potřásla hlavou. Copak bylo tak těžký to pochopit? Všechno, co její známá vyjmenovala, už zkusila. Sakra, byla ochotná udělat skoro cokoliv, aby zastavila svý myšlenky. Pila, ale brzo zjistila, že téměř každá věc, které v životě lituje, začala alkoholem před pátou odpoledne. Občas se někde s někým zapomněla, asi aby pár doteky zahnala prázdnotu uvnitř. Aby se mohla soustředit na ruce, který jí putovaly po těle, a mohla zahnat myšlenky. Přes veškerý svý zásady (ačkoliv už jich moc neměla) si dokonce dala s pár lidmi i trávu.

Nepomáhalo nic. Věděla, že jsou místa, ze kterých už není cesty zpátky. Ale nemohl by nás před vstupem na takové místo někdo varovat? Zastavit a říct, holka, víš, co se chystáš udělat? Uvědomuješ si, jaký to bude mít důsledky?
Jenomže nikdo takový není. Ze sraček, do kterých jsme vstoupili dobrovolně, se tak jako tak musíme vyhrabat sami.

4 komentáře:

  1. Jednou se podepíšeš ďáblu a je těžké odejít. Ale v každém pravidle nebo zákonu jde najít nějaká chybka, kudy jde utéct ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Zkus se někdy ponořit do alba Modrý vrch od Ursínyho... Asi to není úplně tvůj žánr, ale když se necháš pohltit, je to jeden z nejkrásnějších druhů bolesti, jaké můžeš zažít. A trochu to odvádí pozornost od té grandiózní šaškárny, co si říká život... Zdá se ti někdy, jako by tvůj vnitřní svět probíhal v jiné rychlosti, než ten vnější a pak se cítíš tak odpojená od života, že ti připadá, jako by ses koukala na film a jen čekáš na závěrečné titulky? Nebo jsem to jen já? A konce a přísliby nových začátků a loučení a stres a myšlenky už ani nejsou myšlenkami, ale PŘÍŠERNĚ HLASITÝM bzukotem... Nejsi v tom sama. Nakonec se s bolestí ještě skamarádíme a sejdeme se v Praze a budeme si o ní povídat. A víš co? Když člověk dokáže občas něco zaslechnout přes ten bzukot a zahlédnout, přes ty zaprášený čočky... Smutek dodává životu jistou hloubku a stejně krásný jako radost. Tím spíš když se objeví v podobě roztomilých modrookých stvoření.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ach. Já jsem od září oficiálně napůl Brňák... Praha není pro mě.
      Přiznávám, že to album fakt není můj styl. Nějak mi nesedí ten jeho hlas.
      Vystihla jsi to všechno naprosto přesně. Svět okolo běží jinak rychle než ten, který mám v hlavě... A dala bych cokoliv za to, aby se dokázali sladit. Cokoliv.

      Vymazat