Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám divnou hudbu.
Napsala jsem kdysi dávno něco málo pro toleranceplno.

neděle 16. července 2017

Říkal jsem ti to.

“Já ti to říkal,” poklepal mi na rameno. “Já, já bych tě v tom nikdy nenechal. Stačilo, aby ses na mě obrátila...”
Seděla jsem na koberci, zády opřená o skříň, rukama si přitahovala kolena k bradě, schoulená ve flanelce tak velký, že bych se do ní vešla dvakrát. A on se prostě posadil vedle mě.
Vyčítal mi všechno, co se posledních pár měsíců stalo.

“To ses mě chtěla tolik zbavit? Víš, já to chápu. Zlomený srdíčko, dočasný lidi, mělas myšlenky jinde. Ale prášky? No tak. To byla podpásovka.”
Opřela jsem si čelo o kolena. Možná jsem tak trochu doufala, že když ho neuvidím, zmizí. Jenomže zbavit se něčeho, co je jen v hlavě, vyžaduje trochu víc.
“Hele, poslouchej mě konečně. Dobře, pokusila ses omezit kafe. Snažila ses spát. Ale všimla sis, že když se tahle tvoje snaha o lepší život zlomila, byla jsi na tom mnohem hůř?” Odmlčel se, jen na malý moment - a kdybych nevěděla, že vzduch nepotřebuje, řekla bych, že mu došel dech. “Oba dva víme, že ty dva poslední červnový týdny byly přes čáru. Takže ti nebudu kázat, že vykašlat se na prášky bylo dobrý rozhodnutí. Jenomže to špatný, to je jinde - leží asi tak v době, kdy ses rozhodla, že už to bez instantního štěstí nezvládneš.”
“Už toho nech,” zamumlala jsem. “Stačilo. Pochopila jsem. Jsem odpad, nahrazuju jídlo kafem, nespím. Cítím se hrozně.”
“Dočasný lidi nejsou řešení tvých problémů, alkohol není řešení tvých problémů. Je to jenom snaha na moment zapomenout. Kafe není řešení tvých nočních můr, prášky na spaní nejsou řešení tvých nočních můr. Hlasitá hudba není řešení hlasitých myšlenek. Vzpamatuj se. Pro dobro nás obou.”
“Já to všechno vím,” odsekla jsem. “Vím to. Tak už toho můžeš nechat, jo?”
“Nesnášíš se, já to chápu. Taky tě nesnáším. Jenomže jestli je něco, co si musíš uvědomit, tak je to tohle - bez tebe není mě. Jsem jenom osoba v tvý hlavě. Až budeš chtít, abych odešel, odejdu. Ale zatím…”
A tak jsme tam vedle sebe seděli ještě dlouho. Já, v cizí flanelce, rozhozená, abstinující. Svatej Jimmy, můj hlas v hlavě, co se ozval poprvý od chvíle, kdy jsem začala pravidelně zobat bílý štěstí.

1 komentář:

  1. Bílý štěstí na topení Jimmyho, kafe na utopení špatných myšlenek... Ale obě dvě zmíněné "věci" jsou zatraceně dobrými plavci.. A zároveň i pomocná ruka, když se potápíš až moc hluboko...

    OdpovědětVymazat