Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám divnou hudbu.
Napsala jsem kdysi dávno něco málo pro toleranceplno.

čtvrtek 1. června 2017

Rozhodnutí

Klapot jejích podpatků se rozléhal ulicí. Šla rázným krokem, sebevědomě a s mírným úsměvem. Avšak každý, kdo by ji viděl za denního světla, by hned poznal, že si úplně jistá sama sebou není. V očích se jí odrážely obavy.
Za celý svůj dosavadní život litovala spousty věcí. Litovala roků, které strávila s lidmi, jež ji nakonec podrazili. Litovala výběru své kariéry - ne, jako učitelka rozhodně nebyla šťastná. Už dávno ji přešla všechna snaha o boj s neviditelnou nestvůrou. Ty děti se o literaturu vůbec nezajímaly a to ji ubíjelo. Ať se snažila získat jejich pozornost jakkoliv, prostě to nikdy nefungovalo. Ne že by tedy alespoň doma věci nějak fungovaly.
Při myšlence na rodinu její krok znejistěl. Co by na to řekla její matka?
No jistě. Pravděpodobně by jí poradila, ať se nadechne, zamyslí a pak teprve něco řeší. “Nech si to projít hlavou,” říkávala jí. “Nespěchej na žádný důležitý rozhodnutí.” Jenomže tohle nikdy nefungovalo. Dlouho přemýšlela, jestli by chtěla učit. Jestli by jí nebylo lépe, kdyby se hrabala někde v archivu nebo knihovně. A teď, o pár let později, nenáviděla svou práci. Nedokázala vystát svého manžela, možná proto, že už druhým rokem mohl oči nechat na jedné z jejích přítelkyň. A se svou matkou nemluvila od promoce.
Zastavila se před jedním z domů a zhluboka se nadechla. Nebyl čas tohle rozhodnutí přehodnocovat, na to už bylo příliš pozdě. Těsně před tím, než zazvonila na zvonek, svlékla z prstu snubní prsten a schovala ho do kapsy.
“Ahoj, miláčku.”

4 komentáře:

  1. Vždycky, když si budeš myslet, že všude okolo tebe jsou neviditelný stvůry, vzpomeň si na Scooby Doa (píše se to tak?:P) - všechny příšery jsou ve skutečnosti lidi :)
    Jen, jen nezapomeň kde zůstane prsten, jednou se může postrádat ;)...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Prsten je vždycky v pravý přední kapse. Jen aby někde nevypadl...

      Vymazat
  2. "Ty děti se o literaturu vůbec nezajímaly a to ji ubíjelo. Ať se snažila získat jejich pozornost jakkoliv, prostě to nikdy nefungovalo." toto je ťažká realita v školách momentálne. Nie všade, ale predsa. :(

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bavila jsem se o tom dlouho právě s češtinářem. Je to tak, ale vždycky se najde aspoň někdo, kdo opravdu poslouchá :) Marný to není.

      Vymazat