Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám divnou hudbu.
Napsala jsem kdysi dávno něco málo pro toleranceplno.

neděle 4. června 2017

Jinej svět, část druhá

Bylo zase kolem půlnoci. Ne že by na něj Nowa čekala, to rozhodně ne. Ale říkala si, když už zase projíždí kolem, proč by si zase nedala kafe na té benzínce?
Byly to přesně dva týdny. Nechal ji odjet pryč se spoustou otázek - a ona chtěla nějaké odpovědi. Vždyť to kafe stejně potřebovala, nemusela si vyčítat, že to vypadá, že na něj čeká. Nečeká. Prostě ne.

Cítila se neskutečně unavená, zavíraly se jí oči. V ročníkové práci z literatury byla neskutečně pozadu, jiným věcem se v poslední době ani nevěnovala. Škola, práce, pár hodin věnovaných té literatuře a chvíle spánku. Nestíhala žít a v ten čtvrteční večer si to uvědomovala víc než jindy.
Odjakživa tolik opovrhovala šedivými lidmi. Nechápala, proč se tak lehce vzdali, proč se rozhodli vybrat si cestu nejmenšího odporu. Jenomže teď už jí to bylo jasné - oni si ani neuvědomili, že to dělají. V jednu chvíli člověk po odpoledních sedává v kavárnách, píše, poslouchá hudbu. A pak, jako lusknutím prstů, najednou je o půl roku později, člověk je zavalený prací a povinnostmi. Stalo se to postupně, že si to Nowa ani neuvědomila. Jenomže jak se pak má někdo vrátit zpátky? Proces šednutí se snad ani zvrátit nedá…
Čím víc se snažila vystudovat něco, co ji zajímalo, tím víc z toho byla znechucená. Čím větší nároky na ni kladli, tím víc zpochybňovala svý rozhodnutí.
Vždycky ji bavila čísla. A pak jí přišel dopis z jedný celkem slušný školy. Zavrhla to, protože se nechtěla zahrabat v matematice. Nechtěla zapadnout mezi ty šedivý lidi, co nesnáší svou práci, co mají každý den stejný. Jak mohla tušit, že ji do tohohle stavu dostane studium literatury?
Kdo ví, třeba by to s čísly měla těžší… Ale možná…

Nervózně poklepala prsty o kelímek s kávou. Tyhle myšlenky jí nemohou pomoci. Vytáhla z tašky knížku s růžovými deskami. Byla plná založených barevných papírků s čísly. Otevřela ji kousek za polovinou. Okraje stránek byly popsány drobným, neuspořádaným písmem. Napila se kávy, pohled obrátila ke knížce a nechala se pohltit jiným světem.

2 komentáře:

  1. Už jsem se radovala, že dostanu alespoň trochu odpovědi na moje otázky - a ono nic :D.
    Každopádně myšlenka (jak jinak) zajímavá, všude kolem mě vidím šedavé pohybující se fleky bez zpestření života. Jedno černě problikávající individium vídám i v zrcadle.
    Nu, tak sluchátka, Green Day nebo cokoliv dalšího, čaj, knížka a alespoň chvilka v domnění, že všechno bude jednou dobrý. A co já vím, třeba i bude?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na odpovědi je ještě brzo :D
      Třeba to bude dobrý, třeba ne. Občas je potřeba pro to něco udělat... Ale komu se vlastně chce hnát za vidinou lepšího, když má svý dobrý jistý?

      Vymazat