Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Napsala jsem něco málo pro toleranceplno.

úterý 21. března 2017

Den šestnáctý: O tom, co mi chybí

Tohle téma bych pojala tak trochu jako dopis jedný osobě. Protože jsem toho chtěla tolik říct, protože jsem toho tolik měla říct... Ale neudělala jsem to.


O tom, co mi chybí


Chybí mi tvoje objetí, víš to? Jenom tahle jednoduchá věc. Je to hloupý, já vím. Promiň. 
Seděla jsem tam ještě dlouho, když jsi odešel. Ne, neodešel. Utekl. A nemohl ses mi podívat do očí. A přitom, víš, chyběj mi tvoje oči. I když se většinou očnímu kontaktu vyhýbám.
Dostanu nějaký bonusový body za to, že jsem se rozbrečela až ve chvíli, kdy jsi byl skoro za rohem?
Na druhou stranu, bylo to hloupý, vím... Myslet si, že bys to chtěl zachránit.

Chybí mi společnost na akcích. Vždycky jsi na mě dal pozor. Chyběj mi naše noční zprávy. Taky mi trochu chybí, jak jsem ti vždycky ovíněná o víkendech psala, vybavuješ si to? Chyběj mi naše středy. 
Prostě mi chybíš. A já vím, že to víš. Jenomže vážně ještě nejsem připravená na celou tuhle "máme stejný kamarády, tak budem kamarádi" věc. Mezi lidma, dejme tomu. Small talk jen tak sami dva na schodech? Ne. Nechci slyšet, že se máš dobře.
Promiň.

Nechybí mi, jak jsi na mě kašlal, když jsem se sypala. Nechybí mi ta chvíle, kdy jsi mi deset minut před srazem s hloupou výmluvou volal, že nedorazíš. Nechybí mi, jak ses ke mně choval mezi lidma. A už vůbec mi nechyběj ty týdny, kdy jsi mi nebyl schopnej odpovědět, ozvat se a já jenom doufala, že jsi v pořádku.

Víš, že některý ovíněný večery pořád bojuju s pocitem, že bych ti měla napsat?
A můžu tvý doteky nahradit těmi od někoho jinýho, samozřejmě, ale je to jiný. Nevím, jestli dobře jiný...

Chybí mi, jaký to mezi náma bylo. Ale co s tím teď, po tom všem, můžu udělat?

2 komentáře:

  1. Zas bude dobře. Chce to jen věřit. Nádech, výdech, nic víc. Drž se. :-*

    OdpovědětVymazat