Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Napsala jsem něco málo pro toleranceplno.

středa 15. března 2017

Den jedenáctý: Co kdyby

Umírám. Znovu, znovu a znovu.
A aby bylo moje utrpení pořádný, poslouchám k tomu Arctic Monkeys.

Co kdyby...

  • Co kdybych nezačala pít kafe? Měla bych i tak rozbitej a mizernej spánek? A tak šílený bolesti hlavy?
  • Co kdybych nikdy nezačala hrát divadlo? Měla bych nějakej společenskej život? S některýma lidma bych bez divadla určitě neprohodila ani slovo. Přišla bych o hodně skvělých zážitků. Ale otázkou je, jestli bych i tak tolik pila?
  • Co kdyby mi bratránek nikdy nepustil Foo Fighters? Možná bych poslouchala celé hudební dno, možná bych byla naopak mnohem hudebně vyhraněnější a poslouchala jen jeden žánr. A dostala bych se i tak ke Green Day?
Je hloupý takhle přemýšlet. Mohla jsem se nezačít bavit s jednou úžasnou holkou, díky který jsem si dokázala přiznat, že možná nejsem úplně hetero. Mohla jsem nikdy nekývnout na pozvání do tanečních. Mohla jsem nepozvat Oblíbenou existenci na kafe. Ale udělala jsem to. A i přes to všechno bych nic z toho nezměnila.

2 komentáře:

  1. Spousty řečí a vyčítání si, když uděláme něco ne úplně zdařilého... Přesto by jsme neměnilo, vše je totiž nejspíš nejlepší tak, jak to je...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo... Když už nic jinýho, jsou to zkušenosti. A občas se ze všech těch sraček trochu poučíme.

      Vymazat