Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Napsala jsem něco málo pro toleranceplno.

sobota 25. března 2017

Den devatenáctý: O mé první lásce

Šílím z toho všeho. Vážně. Lidi, no tak, bisexualita není nemoc. Není to ani nejistota homosexualitou. A už vůbec to neznamená, že se takoví lidé tahají s každým. To jen tak na okraj, protože mě to fakt vytočilo.

O mé první lásce


Je to trochu hloupý, tohle všechno. Ani nevím, co přesně bych měla říct. O svý první opravdový lásce (nebudeme-li počítat knížky, hudbu a psa) jsem toho napsala spoustu. Všichni před ní byli... Já nevím, jen chvilkový pobláznění?

Napsala jsem toho o ní už strašně moc. Tahle holka, no, ovlivnila hodně. To, že nám to nefungovalo - že nám to ani fungovat nemohlo - byla první myšlenka vzniku Ainowy. A první večer, který jsme spolu od pomyslnýho konce strávily - to bylo zase znamení, že už se bez Ainowy neobejdu. Ale tohle není o mně a mým psaní...
Takže tu teď sedím, po celý tý době... S vědomím, že si tohle přečte.
Byl to prosinec 2014. Proboha. Když vidím to číslo, připadá mi, že to muselo být před šíleně dlouhou dobou. Jenomže, no, city se neměněj, že?
Bylo to úžasný. Ne ideální. Ne jednoduchý. Ale myslím, že milovala ty detaily - stejně jako já. Pořád mám na stole hrnek na kafe, který jsem od ní dostala k Vánocům. A v mobilu její fotky, ty jsem nikdy nesmazala. A hlavně často vzpomínám na ta rána u automatu na kafe. Bylo to prostě naše místo, kde svět byl v pořádku. Nezáleželo na tom, jak moc se všechno ostatní sralo. Mohly jsme tam sedět, pít tu hnusnou parodii na kafe a stěžovat si úplně na všechno...

A včera mi někdo řekl, víš, nesmíš se divit, že ti to nevychází, když do vztahu nejsi schopná dát svý srdce. Nesmíš se divit, že to nemůže fungovat, když většina tvýho srdce pořád patří jí. Dáváš ho holce, která ti to srdce nebude schopná vrátit. Ne tak, jak by sis přála. 

Žádné komentáře:

Okomentovat