Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám divnou hudbu.
Napsala jsem kdysi dávno něco málo pro toleranceplno.

úterý 7. března 2017

Den čtvrtý: O všem, co mě inspiruje

Dobrý, ne? Počtvrtý. Jsem prostě skvělá.
A ano, měním si zadání tak, aby mi líp vyhovovalo. Jsem hrozná (hrozně skvělá) a jsem si toho plně vědoma.

O všem, co mě inspiruje


Seděla nad kafem v maličké, zapadlé kavárně. Na uších měla sluchátka, ačkoliv hudba byla trochu slyšet i v jejím nejbližším okolí. Nikdo však nebyl dost blízko na to, aby ho to mohlo rušit. Tužkou lehce poklepávala o okraj sešitu, na kterém měla rozložené napůl vyluštěné sudoku. Podél hran téhle číselné hlouposti bylo pár (na první pohled náhodných) slov, nápadů, myšlenek. Přesto se ale její myšlenky soustředily spíš na čísla než slova.
Inspiraci brala všude okolo. Mohl to být krátký nápis vyrytý na lavičce, napsaný fixou na okně... mohlo to být cokoliv.
Ano, psací metody některých lidí jsou, no, těžko pochopitelné.
Občas ale tvořila i za jiných podmínek. Třeba doma, v klidu a s vínem

Jednou za čas zvedla oči a prohlédla si lidi okolo. Byli tak ponoření do svých vlastních světů... Možná to místo bylo něčím kouzelný, ale neviděla ani jednoho šedivýho člověka. Každej z nich měl svý vlastní mindráky, před kterýma se tam snažil alespoň na chvilku utéct.
Když jí někdo položil ruku na rameno, cukla sebou. Vždycky byla tak lekavá?
Jakmile si ale uvědomila, kdo to je, trochu se uvolnila a obdarovala svou oblíbenou existenci úsměvem. Sluchátka pověsila okolo krku a tužku položila na stůl.

Byla celkem spokojená s tím, co ten den napsala. Jasně, nebylo to nic, co by otřáslo světem v základech. Byl to jen heslovitej zápis jednoho zpackanýho večera.
Ale i ten jeden zpackanej večer toho přinesl hodně dobrýho.

2 komentáře: