Žiju. Dýchám.


Přežívám. Píšu. Utíkám.
Poslouchám kdovíco.
Napsala jsem něco málo pro toleranceplno.

sobota 14. ledna 2017

Až...

Milovala jsem, když jsme spolu takhle poslouchali Three Days Grace. Vybavil by sis to?
Bylo to vždycky to album, na kterým je Break. Za nic na světě si nemůžu vzpomenout na název. Od doby, co nemluvíme, co už mě nevozíš za zkoušek, od doby, co ses rozhodl, že nepotřebuješ vidět další mý představení, jo, od té doby si vždycky při zaslechnutí písničky od nich vzpomenu, že jsme je spolu poslouchali.
No, zase sedím v autě a když tam skočila Break, prostě jsem si na tebe vzpomněla. Hloupý, co?
Vždyť jsme jenom rodina. Proč bychom spolu měli mluvit?

Není to zase tak dlouho, co jsem si byla jistá, že se dám dohromady. A že mi to třeba pomůže a že všechno bude dobrý a že třeba, já nevím, spolu budeme zase mluvit jako dřív?
Nemám tušení, kde jsem ten optimismus vzala. Jsem si totiž jistá, že můj stav před rokem nebyl nijak zázračenej.

A teď, po nějaký době... Není to o moc jiný. Jen ty nadějný vyhlídky jsem cestou ztratila.

Víš, nevím jak to dát do slov, navíc se mi klepou ruce a mám trochu zamlžený myšlenky.
Stačí jedna věta, jedna poznámka, která zapadne přesně do tý malý praskliny v sebevědomí - a je to, všechno, co sis postavil, ten pokus o sebevědomí, ten pokus o život, ten pokus nebýt jenom odpad, kterýmu zbývá jenom umřít, to všechno popraská a rozpadne se.

První fáze toho celýho, řekla mi, je uvědomit si, že máš problém. Pak na něm můžeme začít pracovat.
Blbost.
Jsou věci, který už se dohromady nedají. A můžu se sebevíc tvářit, že jsem v pořádku.
Ano, už jím pravidelně i bez harmonogramu.
Jo, kafe jsem omezila na dva malý hrnky denně.
Ne, samozřejmě že neberu žádný prášky bez předpisu.
Doopravdy se cítím mezi lidmi trochu líp.
Kecy.

Ani nevím, jak je to dlouho, co se to zas zlomilo. Žijem v těch kruzích, já vím, říkal jsi mi to. V jednu chvíli jsme odhodlaní se vzdát závislostí, kvůli lidem okolo, kvůli sobě. A pak, no, už ne.
A jakmile to odhodlání povolí, všechno se vrací zpátky.
Stačí jedna věta, ani nemusí být myšlená vážně, ale uhnízdí se v hlavě.

Bude to v pohodě.
se donutím jíst. omezím ty prášky. nebudu tolik paranoidní. se zbavím svý potřeby kofeinu. dostanu to objetí, o který si nedokážu říct.
posbírám svý rozsypaný sebevědomí.
Až...

5 komentářů:

  1. Nádhera. Jako všechno, co napíšeš. Tolik emocí v pár řádcích. Tolik šancí. Snad jednou zas vystoupí holka z auta a nechá po sobě na sedačce sako. Jeho sako.

    P.S.: promiň že jsem nepsala, mám pořád anginu a horečky byly do pátka, už mi vyměnily antibiotika, tak je mi líp - co tobě?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji ^^
      To nevadí, není kam spěchat, taky toho času zrovna moc nemám. Brzo se uzdrav :)

      Vymazat
  2. Hlavně nepřestaň dýchat. Všechno půjde zase nahoru.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nádech. Výdech. A třeba to nějak doklepeme dál...

      Vymazat
    2. https://www.youtube.com/watch?v=5dnXqLcsDWA

      Vymazat